Když stočíme pozornost k našim pěti smyslům, vítěz je obvykle jasný. Oči berou vše. Jen menší část lidí upřednostňuje sluch a minimální procento zarytých labužníků považuje za krále smyslů chuť. Kdo by si vzpomněl na čich, stojící obvykle na samém konci smyslových priorit? Přesto přibývá různých vědeckých poznání o tom, jak velký význam mají právě vůně v našich každodenních rozhodnutích, emocích, vzpomínkách…

Vůně – motor i spojenec

Slova Davida Eddingse z úvodu článku nedávno potvrdila i věda. Několik studií ukázalo, že lidé si mohou po jednom roce pamatovat vůni s 65% přesností, zatímco vizuální paměť klesá již po několika měsících na polovinu. Vůně, které nás obklopují, totiž nenápadně, ale naprosto zásadně ovlivňují podobu našich vzpomínek na konkrétní místa a prožité situace. Není neobvyklé, že lehký závan vůně nás rázem přenese do kuchyně babičky, na výlet se školou, dávnou návštěvu obchůdku, kde nám rodiče kupovali první lyže… Vůně proniká do mozku, kde zůstává, a občas s ním dokáže obratně manipulovat. To, co nám libě voní, přijímáme prý instinktivně mnohem lépe než to, co se nám líbí vizuálně – ať už jde o věci, nebo lidi.

Nebyl by to současný svět, kdyby této „slabosti“ nevyužil v rámci marketingového tažení. Své specifické vůně, které mají podpořit pohodu zákazníků, potažmo ochotu zdržet se déle a nakupovat více, využívají obchodní centra i kanceláře, v nichž se domlouvají důležité kontrakty. Zaměstnavatelé dokážou ovlivnit specifickými vůněmi produktivitu práce. V Japonsku je populární rozptylovat v kancelářích citronový olej, protože se zjistilo, že například produktivita operátorů pracujících s daty vzroste jeho působením o 54 %. Vůně levandule se zase velmi často využívá v domech s pečovatelskou službou k uklidnění jejich obyvatel či ve zdravotnických zařízeních s pohotovostním režimem, kde se nervozita nemocných a jejich doprovodu kumuluje obzvlášť.

Vůně je samozřejmě i velmi silným spojencem v úsilí o získání partnera či partnerky. I to se stalo nedávno předmětem vědeckého zkoumání. Matthias Laska, biolog na univerzitě ve švédském Linköpingu, už více než dvě desetiletí srovnává čich mezi jednotlivými živočišnými druhy včetně lidí. Jeho výzkum zahrnuje mimo jiné i zázračnou vůni grapefruitu. Respondenti měli určovat věk a váhu neznámých žen. Pokud si během testu užívali vůně s nádechem tohoto tropického ovoce, hádali ženám v průměru o dvanáct let méně. Pokud byli vystaveni pikantnějším a květinovým tónům, věk žen určili pravděpodobněji, ale pro změnu jim ve svých odhadech ubrali cca čtyři kilogramy.

Každá doba má svoji vůni

Jistě, kouzla vůně se využívalo odjakživa. Už středověk se hemžil odéry, jejichž používání mělo jasný cíl. „Štíhlá nebo dokonce velmi štíhlá žena vybírala si vůně silné a dráždivé jako jest pižmo či ambra, aby se zdála plnější, silnější a žádostivější. Plná a bujná žena používala naopak vůni květin něžných, aby sama vypadala něžněji a vzdušněji. Nejprve nosily voňavý sáček na krku mezi ňadry, pak používaly rukavic a punčoch silně navoněných, konečně parfumovaly všechny části obleku a zahalovaly se oblaky vonných výparů,“ píše v Dějinách ženy S. K. Neumann. Ve středověku však mělo používání vůní ještě další poslání. Jak píše autor, „věk elegance byl zároveň obdobím ohavné nečistoty“. Ludvík XIV. postřikoval si ráno toliko obličej trochou kolínské vody, pročež na deset kroků již nesnesitelně páchl, jak mu Montespanová jednou vyčetla.

Vlasy žen se zase hemžily hmyzem a páchly zatuchlou pomádou, protože i vznešené dámy se dávaly česat jednou za týden nebo čtrnáct dní. Hygiena úst a zubů byla neznámá, lidem z úst ošklivě páchlo. Historici bývají přesvědčení, že kdyby se současník přenesl do středověku, první, co by ho zcela šokovalo, by byl nesnesitelný zápach. Před časem vyvinula firma Aroma Company sérii „vůní historie“, jež měla přiblížit zápach dřívějších společností. S jednou z nich šel reportér francouzské televize dělat anketu mezi Pařížany, jež vybízel, aby si čichli k lahvi, kterou nesl. Byl v ní odér, nazvaný „pong de Paris“, jenž měl evokovat pach Paříže v 18. století. Pestrou směs historické kanalizace, produktů koželužských cechů, parfému Marie Antoinetty a bůhví čeho všeho ještě.

Žádná recese, skutečně sofistikovaně namíchaný parfém, přesně odpovídající konkrétnímu místu a konkrétní době. Oslovení Pařížané 21. století dávili, někteří se před kamerou pozvraceli… Někdejší obyvatelé města nad Seinou však neměli pocit, že žijí ve smradu. Lidé se totiž pachům kolem sebe docela rychle přizpůsobí do té míry, že je nevnímají. Odborníci nevylučují, že kdyby se oni ocitli v dnešních vymydlených časech, zvraceli by možná ještě víc.
Že vůně může v člověku evokovat větší zážitek než vizuální vjem, si dnes uvědomují i některá muzea a návštěvníkům nabízejí nejen historické artefakty, ale i pachy. Britské yorské vikingské centrum JORVIK je jedním z nich. Historičtí nadšenci tu mohou očichat díla známých vývojářů vůní, kteří se inspirovali vikingskou tematikou. Ať již jde o vikingský les, vůni pouličního obchodníka, všudypřítomný fekální zápach viktoriánské ulice či domácí toaletu…

Člověk je lepší čichač než pes

Vůním a jejich výzkumu se dnes mnozí věnují na vědecké úrovni. Poměrně často je v této souvislosti zmiňován fakt, že potenciálu čichového ústrojí dnes bohužel využíváme jen málo.

„Jsme odpojeni od svých nosů,“ tvrdí Jessica Freiherrová, neuroložka z německé RWTH Aachen University a autorka několika studií o lidském čichu. Dlouho vědci věřili, že lidé nejsou příliš stavěni na detekci a identifikaci pachů. Přitom naši předkové používali nos mnohem více než my v moderní společnosti.
Schopnosti lidského čichu prověřil i výše zmíněný Matthias Laska. V jeho výzkumu se lidé – alespoň na omezeném vzorku pachů – ukázali coby schopnější čichači než opice či krysy. A v některých případech dokázali rozeznat vůně v nižších koncentracích než špičkové nozdry myší nebo prasat. Coby mistr se člověk ukázal zejména v rozeznávání rostlinných vůní, což odborníci přikládají evoluční výhodě, která měla našim předkům usnadnit hledání ovoce. Například psi nás zase překonali v detekci sloučenin mastných kyselin, což souvisí s jejich masnou kořistí. „Pachy, které pro nás nejsou relevantní, obvykle příliš dobře nerozeznáváme,“ tvrdí Laska.

Potenciál našich nosů je však stále častěji předmětem různých vědeckých záměrů. Čichání dlaní po potřesení rukou, obvykle do 30 sekund od interakce, by podle studie izraelských vědců pravděpodobně pomohlo lidem dozvědět se o zdravotním stavu dotyčného a vzájemné genetické kompatibilitě. „Očichávání“ prý může také nabídnout informace o emočním stavu lidí – třeba o tom, zda jsou šťastní, smutní nebo se bojí. Vůně tyto emoce totiž podvědomě shromažďuje.

Tělesný pach a jeho identifikace proniká i na pole kriminalistiky, a to nejen coby úkol služebních psů. Vědci ze Švédska ve spolupráci s portugalskými kolegy provedli zajímavý pokus, při němž odebrali vzorky tělesného pachu od 20 univerzitních studentů. Ostatní studenti poté sledovali video skutečného útoku muže na ženu, zatímco čichali vůni, o které jim bylo řečeno, že jde o pach podezřelého. Ve skutečnosti to byla vůně jednoho z 20 zkoumaných studentů mužského pohlaví. Poté dostali čichači „sestavu“ pěti vzorků pachů a byli požádáni, aby identifikovali osobu, kterou cítili. Přesně určit podezřelého dokázali v 75 % případů.

Trénink českého nosu

I v Česku lze čich trénovat. S unikátním vzdělávacím konceptem přišla Škola Čichu Rafaella, která účastníky učí poznávat vliv různých vůní a provádí je i historií vonných látek. „Učíme lidi lépe cítit, protože kdo svět lépe cítí, cítí se v něm i sám mnohem líp. Vše podle naší vonné filozofie i motta starých parfémářů a mistrů alchymie – co mi voní, to mne léčí,“ vysvětluje Markéta Filipová, lektorka školy, která semináře vede.

Práce s vonnými látkami je podle ní velmi intenzivní a hluboká, protože pracuje s našimi city, vzpomínkami a zahrnuje tak mnohem širší dovednosti, než je jen schopnost vybrat si pro sebe vhodný parfém. „Když se lidé uvolní, zjistí o sobě přes vůně často překvapující věci,“ říká. „Pokud najdete svou vůni, cosi se ve vás změní, otevře. Čich je velmi individuální a emocionální záležitost. Vůně odjakživa znamenaly mnohem víc než jen možnost nanést si na sebe příjemnou voňavku. Očišťovaly prostor, povzbuzovaly i uklidňovaly mysl a měly i silný léčebný efekt,“ dodává Markéta Filipová.

„Přitahuje-li vás nějaká vůně skutečně silně, znamená to, že vaše tělo po ní volá, potřebuje ji ke svému vyladění. Nebo dokonce k uzdravení. Mohou za to jednotlivé bylinné a další esence obsažené v parfému. Takzvaná stará parfumerština v sobě nosí tajemství alchymie míchání, propojování a slaďování přírodních složek. Tak, aby měly právě nejen ten úžasně vonící efekt, ale i hluboce zasahovaly do našeho organismu a harmonizovaly ho,“ říká zakladatelka Rafaelly Petra Hlavatá, vystudovaná farmaceutka, která se díky svému zájmu o vůně dostala až k umění starých alchymistů a lékárníků. Dnes tak neustále hledá nové kombinace vonných látek, míchá je a testuje.

Do svých parfémů a vykuřovadel vetkla i atmosféru historických budov a jejich genia loci. Speciální trojici historických vůní vytvořila třeba pro klášter v Kladrubech na Tachovsku, namíchala vůni pro barokní památku Kuks na východě Čech nebo pro kutnohorský chrám svaté Barbory. Kladrubský klášter navštěvovala tři roky a o jeho historii přečetla, co se dalo. Dva roky strávila s díly mistra Santiniho, který byl nakonec inspirací k první vůni pro toto místo…

Švédský biolog Matthias Laska ve svém výzkumu dokázal, že v některých případech jsou lidé schopnější čichači než opice či krysy. Vědci dlouho věřili, že lidé nejsou příliš stavění na detekci a identifikaci pachů. Přitom naši předkové používali nos mnohem víc než my.

To, co nám libě voní, přijímáme prý instinktivně mnohem lépe než to, co se nám líbí vizuálně – ať už jde o věci, nebo lidi. Přitahuje-li vás nějaká vůně skutečně silně, znamená to, že vaše tělo po ní volá, potřebuje ji ke svému vyladění. Nebo dokonce k uzdravení.

Vůně hraje zásadní roli i při výběru partnera Ačkoliv důkladná hygiena bývala v minulých dobách mnohdy zanedbávána, parfémy či natírání vonnými esencemi patřily k samozřejmostem.