Kliknutím zvětšíteNěkteří lidé prý už v dětství „rostou pro šibenici“, jiní jsou zase předurčeni k tomu, aby celý život rozdávali úsměv a pohodu. Jiří Lábus, když vzpomínal na své mládí, prohlásil: „Měl jsem dva velké koníčky: malování, k němuž mě vedl můj tatínek, architekt, a divadlo. Už jako kluk, když jsem viděl loutkové divadlo Spejbla a Hurvínka, jsem jím byl nadšen a doma jsem si pak všechno přehrával."
A nejen doma. "Když jsme šli někam na návštěvu, hrozně rád jsem tam vykládal nějaké nesmyslné historky, a byl jsem šťastný, když se lidé smáli. Smích byl pro mě zcela oblažující, dokonce tak, že mi ani nevadilo, když mne pak matka hubovala: ,Příště už nikam nepůjdeš. Děláš všude jenom ostudu!"
I ve škole byl rád středem pozornosti. "Například když někdo řekl nějaký vtip a všichni se zasmáli, já se smál až pět minut po nich, ale zase jsem se smál dlouho, takže paní učitelka říkala: ,Lábusi, ty jsi ubožák…´ Anebo když k nám přišla teta na návštěvu, máma udělala chlebíčky a napomenula mě, abych se na ně hned nevrhl. A já pak udělal smutný pohled a začala mi kanout slina. Teta se zeptala, co mi je a já odpověděl: ,Mohl bych si vzít jeden chlebíček? Já jsem dva dny nejedl. Zkrátka už tehdy mě bavilo vyvádět lidi z míry.“
Pravdou je, že smysl pro recesi mu zůstal blízký dodnes. Kanadské žertíky dvojice Kaiser-Lábus jsou nezapomenutelné pro všechny herce, kteří kdy prošli pražským divadlem Ypsilonka a stali se jejich obětí. Přesto na humorné kousky „kluků z Ypsilonky“ všichni rádi vzpomínají. A nejhezčí na tom je, že trošku z toho neodolatelného klukovského rošťačení zůstalo v Jiřím Lábusovi i v jeho úctyhodném věku, neboť sám onehdy prohlásil: „Moje puberta skončila teprve předevčírem.“
Jiří Lábus a jeho role:
Plachý komik má rád thrillery
Přitom většina lidí, kteří Jiřího Lábuse dobře znají, jej charakterizuje jako člověka v soukromí dosti plachého a dokonce až nesmělého. „Přiznám se, že se spíše vyhýbám náhodným setkáním s cizími lidmi, zvláště s těmi, kteří po mně chtějí, abych jim udělal Rumburaka,“ řekl mi herec na toto téma. „Ale když jsem ve společnosti známých či příjemných lidí, třeba v hospůdce u nás na chalupě, naopak si rád s nimi posedím a potom většinou zvítězí můj přirozený exhibicionismus a mám radost, když jim řeknu něco, čemu se chechtají a co je pobaví. Ale jsou dny, kdy mám rád svůj klid – a to mě nikam do hospody nedostanete.“
Pravdou je, že pokud máte to štěstí a patříte k okruhu Lábusových vyzkoušených známých, nikdy se ani na chviličku nenudíte a většinou řvete smíchy nad fóry a recesemi, které pronáší vždycky s kamennou tváří. Zajímalo mě také, jestli mu není líto, že ho většina veřejnosti bere jako komika, přestože jak na divadelním jevišti, tak i na filmovém plátně či obrazovce (například v televizním seriálu Zdivočelá země) dokazuje, že umí přesvědčivě zahrát i vyhraněně dramatické figury.
„Ani trochu toho nelituju. Humoru je v životě tak málo, že čím více, tím lépe. Také si všimněte, že komiků je mezi herci mnohem méně než těch, kteří hrají vážné role. Možná je to tím, že rozesmát diváka dobrým humorem, ne nějakými ,podpásovkami’, není žádná legrace.“ A jaké filmy má rád on sám? „Budete se divit, ale vůbec to nejsou komedie,“ řekl mi. „Mám rád filmy s velkými světovými herci a velkými rolemi. Mými oblíbenci jsou například geniální Daniel Day-Lewis nebo třeba Meryl Streep, kteří většinou hrají ve společenských dramatech. Ale nejvíc si odpočinu a pobavím se při thrillerech.“
Polička plná lesku
Jiří Lábus vytvořil mnoho nezapomenutelných postav a smíchem nám prodlužuje život. „Na jevišti nebo před kamerou do něj vjede ďábel improvizace,“ prohlásil s uznáním o Lábusovi jeho spoluhráč a kolega z pražské Ypsilonky Marek Eben. Na kterou z rolí, jež vytvořil, Jiří Lábus vzpomíná nejraději?
„To je těžké. Bylo jich opravdu dost. Ale pokud zůstaneme u komedií, hodně často opakují v televizi film Velká sázka o malé pivo, ke kterému napsal scénář Gustav Oplustil, a my jsme si tam ještě dodělávali dialogy, což nás bavilo. Navíc je to příběh jednoho recesisty, a to nám bylo velice blízké. Anebo mám moc rád rodinnou komedii Páni kluci, která se točila v roce 1975 podle nádherného scénáře Jana Procházky. Ale krásných filmů, ve kterých jsem hrál, by se našlo mnohem víc…“
Na loňském Festivalu české filmové komedie v Novém Městě nad Metují obdržel Jiří Lábus za velkého aplausu cenu za nezapomenutelné role v českých komediích. Je majitelem dvou Českých lvů i Ceny české filmové kritiky. Na filmovém festivalu ve Zlíně mu udělili Zlatý střevíček za celoživotní přínos dětskému filmu a za totéž má ve své sbírce i Zlatou rafičku Juniorfestu. A to samozřejmě zdaleka není kompletní výčet ocenění hercovy kariéry.
A když jsem se ho zeptal, zda má doma nějakou „poličku slávy“, kam si ocenění ukládá, prozradil: „A víte, že mám. Na knihovně naproti posteli. Ono se to tak hezky leskne ve slunci… Ale vážně: jsou chvíle, kdy mi ta ocenění připomenou, že čas a úsilí, které jsem věnoval svojí práci, nebylo promarněnou energií.“
JIŘÍ RENČ
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
