Jak vás potěšila nedávná sněhová nadílka? Z pohádek a filmů se zdá vyjížďka v koňském sedle jako velká romantika.
Když máte koně okovaného, dělají se mu tzv. nášlapky, takže se mu moc dobře nejde. V hlubokém sněhu mu to až tak nevadí, ale když se přejde na tvrdý podklad, tak trochu trpí, než sníh, který si našlápl do kopyta, odpadne. Když nedávno napadlo, chodili jsme cválat do sněhu a bylo to velmi romantické. Pak se ale o koně musíte postarat. Máte mokré a studené ruce, a protože je zpocený, musíte ho vysušit. Ježdění je zkrátka jen taková třešnička na dortu.

Udržujete v kondici vy koně, nebo koně vás?
To musí být oboustranné. Když nebudete v kondici vy, tak to nebude fungovat. A vzhledem k tomu, že kůň je sportovec, musíte u něj rozvíjet gymnastiku, aby byl zdravý a sloužil vám do pozdního věku. Zároveň mu musíte stačit i vy.

Co děláte pro to, abyste sloužil do pozdního věku i vy? Jak se udržujete?
Starám se o koně, mám psy, takže já toho za den hodně nachodím. Kromě koní a psů toho ale už víc nestihnu. Mám totiž i své povolání, kterým je divadlo, takže další hobby už dělat nemůžu.

Jsou koně vaším druhým povoláním?
Ne. Koně jsou mým koníčkem.

Čemu vás naučili?
Naučili mě trpělivosti, sebekázni, smyslu pro zodpovědnost. Ale to jsou věci, které vás nenaučí jen kůň, ale jakékoli zvíře.

Umí vám váš kůň projevit náklonnost?
Kůň se neprojevuje jako pes. On vnímá, má výbornou paměť, ale když vás vidí, tak samozřejmě ocasem nevrtí. Je však pravda, že když jdu ke koni, tak řehtá na celou stáj. Pozdraví mě a těší se na mě.

Co se stane, když jdete ke koním, a nemáte právě svůj den?
To je lepší tam nejít, protože byste se mohli dopustit nějaké chyby, které byste pak mohli litovat. Když kůň odmítne poslušnost a vy jste v pohodě, tak si řeknete, že se nic neděje, že budete trénovat zítra. Ale ve chvíli, kdy budu podrážděný a rozhodnu se, že to kůň musí udělat stůj co stůj, může dojít k nějakému střetu. A toho pak můžete litovat.

Bydlíte mimo Prahu, takže žijete zdravým venkovským životem?
Ano. Každý den, neustále.

Pomáhá vám tento styl života, přijít na jiné myšlenky?
Já teď zkouším v Divadle Na Maninách Robinsona Crusoe, což je muzikál, ve kterém hraje i Daniel Hůlka. Na jevišti jsem stále. Prakticky z něj neslezu a mám tam i hodně textu. Když po čtyřhodinové zkoušce jedu domů a hlava mi hučí, první, co udělám, je, že jdu do přírody. Tam si vyčistím hlavu a už v klidu o proběhlé zkoušce popřemýšlím.

Řekl byste o sobě, že jste spíš samotář?
Já mám lidi rád.

Před kamerou jste zatím svých zkušeností s koňmi nevyužil. Byl byste rád za takovou nabídku?
V létě začínám točit film režisérky Alice Nellis, který je o jednom koni. A ten kůň byl shodou okolností můj kůň, kterého jsem celý život učil. Když byl ve vyšším věku, tak jsem ho dal svým přátelům, a on bude v hlavní roli v tomto právě chystaném filmu. Takže si zahraju se svým bývalým koněm a zároveň budu během celého natáčení takovým koordinátorem nebo poradcem přes koně. A na to se hrozně těším.

Kromě natáčení filmu vás ale čeká i letní divadelní sezona. Už v květnu se objevíte ve hře Veletoč, která se bude uvádět v rámci Hvězdného léta pod Žižkovskou věží.
S Veletočem jsme tam odehráli už dvě sezony. Tato scéna je opravdu nádherná. Je vidět, že to je nové a postavené za účelem divadelního představení. Nejedná se o nějaký plácek s pódiem, ale o místo, které je postaveno přesně pro tyto účely. A je to pojaté opravdu velkoryse! Jako herci tam máme nádherné zázemí. Je tam i střecha, která odráží sluneční paprsky a z diváků neteče pot a zároveň jsou krytí, takže se může hrát i za nepříznivého počasí.

Kdybyste byl divákem, koupíte si vzhledem k situaci vstupenky už nyní, nebo budete vyčkávat?
Jako herec pevně doufám, že v květnu už se hrát bude. A když ne uvnitř, tak venku. Takže já tomu věřím a myslím si, že bude nával, protože lidem kultura chybí. Kdybych se měl rozhodnout, tak vzhledem k tomu, že Veletoč patří k oblíbeným hrám, bych si určitě vstupenku koupil už teď.

Jaký je to pocit, když vám zavolá slavná Iva Janžurová, která je autorkou Veletoče, a nabídne vám ve své hře roli?
To se najednou rozechvějete, a protože Ivu Janžurovou po hlase pozná každý, tak vám je jasné, že se nejedná o humor. No a pak řeknete: „Paní Janžurová, to myslíte vážně?“ A ona řekne, že ano. Já jsem s ní před lety točil film Maryška. Její dcera Sabina Remundová k němu napsala scénář a zároveň ho i režírovala, takže my jsme se znali. Ale mezitím uběhlo několik let a ona si vzpomněla a roli mi nabídla.

Zajímal jste se vůbec o text, nebo se taková nabídka zkrátka neodmítá?
Já jsem řekl rovnou, že to beru. Paní Janžurová mi to potom samozřejmě poslala a já si to přečetl, ale když vám nabídne roli taková osobnost a legenda českého divadelnictví a filmu, tak tam není co řešit. Taková nabídka se zkrátka neodmítá, protože už jen sledovat, jak paní Iva hraje, to je velká škola pro každého herce, který má pocit, že se může stále učit, což si myslím, že by měl chtít každý herec. Iva Janžurová je vynikající herečka. Ve Veletoči hraju jejího manžela, a když zrovna nestojím na jevišti, ale ona ano, tak se na ni ze zákulisí dívám.

I když už téměř rok nehrajete, jaké prožíváte herecké období?
Mé divadelní období je hezké. Pro mě je velmi důležité, s kým divadlo dělám. Když budou podmínky nepříjemné, tak ho dělat nemusím a nic se nestane. Ale když se sejdou fajn lidi, tak ho budu dělat hrozně rád. Právě u Veletoče nám byly vytvořeny příjemné podmínky, a co se týče kolegů, jsou to opravdu bezvadní lidé. No a v Divadle Na Maninách je to to samé. Takže já se těším do obou divadel a to je dar, to je hezké, chodit rád do práce.