Rozhodně si nepřipadám jako suverén, říká režisérka Tereza Kopáčová

Kupodivu? Vás to překvapuje? Vždyť kolikrát si může herec v Česku zahrát reálnou postavu sériového vraha?
Já jsem to tak totiž nevnímala. Právě proto, že Roubal byl bezcitný psychopat a nikdo se mu nedostal do hlavy, neměla jsem pocit, že je to samo o sobě nosný téma. I proto jsme hledali jiné roviny a jiná témata – příběh advokátů a policajtů, morálky versus kariéry a úspěchu, což je devadesátkové téma. Ale je fakt, že mezi herci to vyvolalo velký zájem. Uchazeči měli nastudované materiály, byli připravení, skoro bych řekla vzrušení. Mně to nějak nedocházelo. Co je tak rajcovního na bezdůvodně vraždícím chlápkovi?

Chtěla bych zůstat dál sama sebou, říká vítězka StarDance Mašková

Říkáváte, že je pro vás režie stresující především mírou rozhodnutí, která musíte udělat. Předáváte rozhodování v osobním životě víc na jiné, abyste si odpočala?
No, kéž by! Říkávám svým mužům, že bych potřebovala vedení, ale oni se tváří, že to dost dobře nejde. Tak jsem nikdy nezjistila, jestli by to šlo – jako jestli bych to snesla –, nebo jen nejsou ochotní převzít kompetence. Dcera taky pořád něco složitě řeší a chce po mně rozhodnutí, takže mi občas ujede „Prosím, aspoň deset minut nechci o ničem rozhodovat. Nechte mě bejt!“ Já jsem opravdu bytostně nerozhodná. Mám tendenci zohledňovat informace ze všech stran a zájmy všech zúčastněných, tím je rozhodnutí ještě těžší. Přesto mi říkaj, že jsem necitlivá.

Necitlivá?
Jo. Přestože se pořád snažím brát na něco a na někoho ohledy… působím jako necitlivá.

A jste?
Já myslím, že spíš nejsem ochotná nechat se hned tak něčím rozhodit. Máma mě odjakživa učila, především teda svým příkladem, že skoro všechno v životě se dá řešit. Táta dodnes, tedy do svých 93 let, téměř nic nepovažuje za problém. A můj o sedm let starší bratr mě taky nikdy nešetřil. Skoro bych řekla, že jsem výchovou vnitřně vyztužená k velké psychické odolnosti. Ostatně při svém pohybu životem si ani nic jinýho nemůžu dovolit. Snažím se dceru vychovat stejně, protože je přecitlivělá a já odolnost považuju za velkou výhodu. Taky na to jdu příkladama. A ona mi pak řekne: „Po tobě to steče jak po kameni!“ Já na to: „Myslíš, že by bylo lepší, kdybych se hroutila?“ „Jo, někdy by ses mohla aspoň maličko zhroutit.“ (smích) A mí muži – mluvím v množném čísle, protože jde o tři zásadní muže mého života – tak ti vypadají jako ostří hoši, mimo jiné protože jsou ostře řezaní, ve skutečnosti jsou to ale velmi jemné a citlivé duše. A tak se mi prostě přihodí, že si po nějaké době prohodíme „role“. Chtěla bych být za holčičku, ale nevychází mi to… Jsem navenek ta „drsnější“.

Teď máte vztah?
Teď zrovna se nám zase komplikuje. Někdy toužím být sama, aspoň chvíli. Bydlíme v domě, kde mám o deset schodů níž rodiče, kteří jsou sice pořád soběstační, ale stejně mě potřebují, dcera je na mě fixovaná, partner by mě potřeboval aspoň někdy jen pro sebe… Prostě na mě stojí emoční fronta. A nejsem sama ani chvilku.

O vztahu s tátou Luisy jste říkala, že to byl „neřešitelný vztah“. Co to znamená?
Jsem mistr neřešitelných vztahů. Opakují se. Jistě ne náhodou. Přesto nechápu, proč spolu dva lidi, kteří se milujou, jsou inteligentní, mají vůli spory řešit, umějí spolu mluvit, proč spolu nemůžou být? Vždycky si myslím, že to urvem láskou. A inteligencí. Neurvem.

Zdeněk Piškula: Lajna pro mě byla příležitost, jak se vymanit z pohádkových rolí

Jak se teď v životě cítíte?
Profesně jsem na obláčku. Zhodnocuje se mi, na čem pracuju celý život. Mám kolem sebe okruh zajímavých, chytrých, tvůrčích lidí, kteří mě respektují, uznávají, chtějí se mnou pracovat, protože mají rádi způsob, kterým to dělám. Je to asi blbý říct, ale jsem – jak se tak říká – na roztrhání. Můžu si vybírat projekty i lidi, se kterými chci pracovat. Nádhera. Ale bude mi dvaapadesát. Ještě nedávno jsem měla pocit, že všechno stihnu a že můžu ještě všechno změnit. Teď už vím, že ne. Jdu do cílovky, ale nevím, jak má vypadat. Už si musím vybrat, čemu se budu věnovat, čemu ne. Což neumím. Vlastně se divím, proč život nemám uspořádanější, proč nejedu v pevnějších kolejích. Mentálně jsem někde, kde jsem měla být ve třiceti. Ne v padesáti. Zpožděná jsem celý život, včetně toho, že jsem k mateřství dospěla ve čtyřiceti. Do určitý doby bylo to zpoždění docela zajímavý, ale teď už mi to připadá na hraně… Takže odpověď? Nemám si na co stěžovat, ale pořád cítím neklid, že to mělo být jinak. Ale to je asi dáno bytostně mou povahou, nejspíš budu cítit neklid do smrti. Jen doufám, že tam bude nějaká vteřina, kdy si řeknu: „Jo, vždyť to bylo dobrý, ten život. Takhle to bylo správně.“

Takové vteřiny nemíváte?
Když se koukám na Luisu, tak mě občas ovládne na chvilku pocit, že přesně takhle to mělo být a má to hluboký smysl. Ona mě za ty pochybovačný řeči nesnáší. „Mami, máme krásnej život, nádherně bydlíme, máme úžasnej vztah, máš boží práci… Proč to nevidíš! Koukni se!“ Jsem pochybovač a nespokojenec, ale možná právě to je můj motor.

Přitom působíte velmi sebevědomě. Nasazujete masku?
Ne, tohle vůbec neumím regulovat. To bude tím oteklým ksichtem, jak mám zatažený oči, působím arogantně.

To ne!
(směje se) To je moje interpretace, ostatně žiju s tím padesát let. Taky mám tři dioptrie a většinou nenosím brýle, takže občas někoho nepoznám, nepozdravím, což na té aroganci drobně přidává. Ale ve skutečnosti jsem rozhozenější, než všichni tuší. Rozhodně si nepřipadám jako suverén.

Jak se jeví Luisa?
Je křehčí než já. Ačkoli já jsem taky byla křehký dítě, ale máma na tom začala pracovat po svém a velmi úspěšně – vychovala ze mě tuhle chladnokrevnou osobu. Taky chci dceři dát pocit bezpečí a krytých zad, aby měla odvahu. Drzé čelo v dobrém slova smyslu. Nebát se a jít po hlavě do toho, co jí připadá důležité. Nepodléhat manipulaci. Vidím kolem sebe tolik vyplašených, vystresovaných lidí, kteří jednají jinak, než bych chtěli, protože se bojí. Vždyť vlastně nic neriskují, vlastně o nic nejde…

Je dobré umět se zdravě naštvat, říká melancholický herec Jan Nedbal

Když nejde o život.
Přesně. I když zrovna já tak mám co říkat. Příšerně se stresuju, když točím, abych zbytečně neutrácela něčí peníze, cítím obrovský závazek vůči kolegům, abych jim to nepodělala… Marně si říkám, že je to jen hra. Že nezachraňujeme životy, že se stresujeme něčím, co je úplně… zbytné.

Stalo se vám, že jste měla sama pocit, že jste natočila něco, co fakt není dobrý?
To vlastně ne. Vždycky do toho vložím tolik energie, že se někudy vyvalí ven. Zákon o zachování energie. Vždycky se snažím mít dost přesně srovnaný, co tím chci říct, trefit se do problémů, kterými lidi žijou. Aby to bylo pro někoho užitečné. Možná právě proto, abych si tu zbytnost obhájila. Nebo vyprávět témata, která zajímají hodně lidí. Aspoň tohle si myslím, že všechny moje věci mají.

Dodnes vzpomínám na díl Soukromých pastí Tatínkova holčička. Jsem přesvědčená, že se tehdy možná poprvé v Česku podařilo vnést téma zneužívání dětí jejich nejbližšími do veřejného prostoru, díky tomu, že to vysílala komerční televize.
No právě. I proto jsem „komerčák“, snažím se těžký témata zprostředkovat atraktivně, ideálně s hereckou hvězdou, která lidi k obrazovkám přitáhne a oni koukají, na co by dobrovolně na artovém kanálu nekoukali. Moje věci mají mnoho chyb, nejsem velký talent, ale jsem pracovitá a poctivá. A pak se stane, že za mnou někdo přijde a poděkuje, že jsme mu v dobrém převrátili život, protože jsme popsali problém, který ho trápil, a on díky filmu zjistil, co s tím. Získal odvahu problém řešit. Tak to je nejvíc.

Navzdory tomu, že jste „věčnej pochybovač“ mám ale pocit, že máte velmi zdravý pevný základ. Je to tak?
Je. Dlouho jsem si to neuvědomovala. Považovala jsem to za samozřejmé. Naše psycholožka mě donutila přečíst pár psychologických knih a ze všech se jako leitmotiv vynořila sebeúcta. A ta se buduje v dětství – přijetím, pocitem bezpečí, láskou, z toho roste ten základ, pro normální život naprosto nezbytný. Když chybí, projevuje se to v různých nečekaných rovinách. Občas se donutím poděkovat rodičům…

Zmínila jste psycholožku…
Dostala jsem ji jako svatební dar. Přesněji řečeno, dostali jsme párovou psychoterapii.

Klavír člověk nedělá z vypočítavosti nebo touhy po slávě, říká Ivo Kahánek

Moment, vy jste dostali jako svatební dar párovou psychoterapii?
Ha ha, taky jsme se smáli. Dárek od vtipné kamarádky. Ale do roka a do dne jsme u ní byli. Nejdřív řekla, že za tři neděle to bude hotový. Po třech týdnech nám řekla, že jestli se okamžitě nerozejdeme, jeden nebo oba dostaneme rakovinu. Připadalo mi to lehce neprofesionální a bojovala jsem sama dál, ale bohužel se ukázalo, že měla pravdu. Naštěstí to dobře dopadlo. Přežili jsme. I když každý zvlášť. A s psycholožkou jsme se skamarádily.

Trápil vás taky ošklivý ekzém v obličeji. Zkoušela jste léčitele, nakonec vás ho zbavila klasická medicína. Moc se mi líbilo, jak jste někde řekla, že léčitelé pojmenovali příčiny, ale nestačili na důsledky. V tom je podle mě kouzlo psychosomatického přístupu, když se dělá dobře. Když je léčitel dobrý psycholog a neodrazuje lidi od medicíny, může kombinace pomoct.
Určitě. Mně rozhodně pomohla. Klasická medicína si se mnou nejdřív nevěděla rady, pár těch osvícených léčitelů mi pomohlo najít v sobě příčinu. Diagnózu mi odborně řekla psycholožka, ale v podstatě jen jinými slovy pojmenovala, co do mě předtím hučela třeba paní, co mluvila s andělama. A nakonec mi pomohla osvícená doktorka, která měla celostní pohled a dobrej nápad, když už mi hrozily nevratné změny na kůži.

Osvícený léčitel může pomoct, minimálně na psychologické úrovni, ale šarlatáni mohou taky dost ublížit. Otázka je, jak se v tom má člověk v úzkých vyznat…
Nejvíc mě překvapilo, jak moc je těch lidí v úzkých. Těch, se kterými si klasická medicína neví rady. Spousta jakoby banálních diagnóz, které můžete snadno získat a které se můžou rozjet do neřešitelných problémů. Zejména když jste vystresovaní. Viděla jsem v čekárnách fronty zoufalých lidí, kteří se nemají čeho chytit a jsou náchylní uvěřit čemukoli. Když se na rodinných konstelacích dozvědí, že jsou nemocní, protože třeba nejsou dítětem své matky. Což jsem se mimochodem dozvěděla já. Dala jsem si s mámou lahev bílého a asi bychom se tomu smály, kdybych nevěděla, že spousta lidí z té fronty nemusí mít vztahy v rodině v pořádku tak jako já a k blbě řešitelné diagnóze si ještě přidají blud, který je definitivně rozloží. Jo, byla to zajímavá štace, ale je dobrý být opatrnej.

Ještě poslední téma jsem chtěla otevřít. Rozhovor děláme dva dny po 17. listopadu. Je to pro vás důležitý svátek? Kde jste 17. listopadu 1989 byla?
Důležitý svátek? To bylo nejdůležitější období mého života. Byla jsem v prváku na FAMU. Šestnáctého jsme točili povinné cvičení Postup práce a sedmnáctého jsme šli demonstrovat. V sobotu jsem ten postup práce lopotně stříhala, v neděli už jsem pochopila, že to je blbost a malovala v dětským pokojíčku obrovský plakát Stávka FAMU. V pondělí jsme ji vyhlásili. Prožila jsem revoluci tím nejlepším možným způsobem, spali jsme v Klimentské ve studiu FAMU, nebo spíš nespali, přes den jsme točili Studentské vysílání, v noci stříhali, jezdili jsme po venkově, abychom přesvědčili nepřesvědčený, ať jdou s námi. To my jsme točili v ČKD do studentského vysílání záběry, kdy Štěpán říká dělníkům, že přece „nenecháme děti“, aby nám říkaly, co máme dělat. A když dělníci začali skandovat: Nejsme děti! U toho jsem byla.

Andrea Sestini Hlaváčková: U nás doma nadělují tři kouzelné bytosti

Mám husí kůži, trochu vám závidím. Já jsem byla v sedmé třídě, byla jsem z toho úplně paf a začala jsem pak dělat nástěnku z výstřižků z novin.
Chápu. Ale zase jste a zůstanete o pár let mladší, no! (směje se)

Na Národní třídě jste tehdy byla?
Byla. Ale nebyla jsem zmlácená. Odešla jsem dřív. Byla mi totiž příšerná zima, chodila jsem oblíkaná tak, aby mi to slušelo, ne aby mě to hřálo. A chtělo se mi čurat. Hledala jsem místo, kde se vyčurám a narazila na esenbáky. Nechtěli mě pustit. „Tak já se tady vyčurám,“ povídám. Tak je to znervóznilo, že mě pustili ven. Ale zpátky už ne. Jela jsem domů. A ladila Svobodnou Evropu, abych zjistila, co se stalo s mými spolužáky. Zmlátili je. Ale pak to bylo nádherný. Ta naděje, že můžeme věci ovlivnit, že to máme ve svých rukou, že budeme svobodní. Potřebovali bychom ji teď zase, že?