Lenny: Agresoři si mě vždy vyhlídli, sebevědomí jsem si vybudovala až časem

Za rok vám bude třicet. Prožíváte to nějak?
Přijde mi, že je jedno, jestli vám třicet už bylo, nebo vám bude až za rok. Nedávno jsem byla hostem v jednom televizním pořadu a když mě paní maskérka líčila, ptala se mě: „Lenny, kolik vám je?“ Já na to že 29. „Na třicet tedy vůbec nevypadáte!“ Tehdy jsem pochopila, že se zaokrouhluje. Jen doufám, že to bude platit i naopak – že až mi bude 31, budou mě všichni brát jako o rok mladší.

Chápete ženy, které začnou o svém věku časem lhát?
Moje prababička si celý život ubírala pět let, takže když zemřela v devadesáti pěti letech, bylo jí ve skutečnosti skoro sto! Doba teď přeje ženám, které věk naopak přiznávají, dávají na odiv své šedé vlasy a vrásky… Díky dobré stravě, sportu, make-upu a tak dále, je dnes možné vypadat o deset let mladší. Otázka je, jak je to pak v reálném životě doopravdy. Instagram sice šedinám tleská, ale ve výsledku všechny ženské zajímá, jak na ně zareaguje živý chlap. A tam je to trochu kruté. Většinou je pravidlem, že se spíš otočí za mladou holkou. Je to strašně nefér. Muži to mají se stárnutím v něčem jednodušší, protože spíš zrajou jak víno. A závidím jim i to, že si i můžou na později odložit založení rodiny, mít dítě klidně až kolem čtyřicítky a nikdo se nad tím nebude pozastavovat.

Cítíte na sebe v tomto smyslu tlak?
Děsí mě spíš, že my ženy máme od přírody a potažmo i od společnosti daný deadline, kdy je ideální mít děti. Tohle mě štve mnohem víc než celé stárnutí. A tlak okolí je obrovský – od určité chvíle, když se přiblížíte té třicítce, kamkoliv přijdete, přichází otázka: „A kdy budou děti?“ Takže? (smích) Já děti miluju a těším se, až budu mámou, jen bych si přála, aby se mě na tuhle otázku lidi přestali ptát. Myslím si navíc, že je velmi neslušná, protože nikdy nevíš, jestli někdo děti mít z nějakého důvodu nemůže, nebo je prostě nechce. Od rodiny a blízkých to člověk ještě pochopí. Je ale šílené, když se mě na děti ptají i v televizních pořadech. Začalo to, když mi bylo asi 23, tehdy mi to přišlo divné. Teď už je to jen otravné.

Máte pocit, že páry, co děti nemají, jsou šikanované?
Trochu to tak vnímám. Znám jeden pár z Nového Zélandu, který se rozhodl děti nemít a společně cestují po světě, užívají si. Rozhodli se pro jiný než rodinný život a mají na to právo. Nikdo by se nad tím neměl ani pozastavovat. Já si jednou své děti přeji, ale myslím, že vše přijde ve správný čas.

Leoš Mareš cvičí i v šest ráno, hlídá si stravu a říká: Jdu z extrému do extrému

Cítíte se - jako nerodič - občas vyloučená z kolektivu?
S přítelovými dětmi jsem poznala takové „základy rodičovství v kostce“. Jsem pozorovatelem a na výchově dětí vnímám to krásné i to náročné. Rodičovství obdivuju a chápu, že děti se ze dne na den stanou středobodem něčího světa. Proto jsem shovívavá ke zdlouhavým debatám o dětech některých mých kamarádek, ale zároveň už se umím konstruktivně zapojit a z nezávislého pohledu i poradit nebo pomoct.

Setkáváte se s „obviněním“, že jste kariéristka?
Moje zkušenost je taková, že lidi mají pocit, že ti můžou mluvit úplně do všeho. Kdybych si rozhodla oholit si hlavu, budou to všichni řešit, komentovat, spekulovat. Nedávno jsem četla pod něčím příspěvkem na internetu: „Vždyť je to veřejná osoba, tak co se diví.“ Říkám si, co by asi paní respondentka říkala, kdyby její život řešily tisíce cizích lidí v komentářích. Je to fakt nepříjemný a lidi si musí uvědomit, že nejsme roboti a citově to na nás dolehne.

Stane se, že vůči tomu člověk časem otupí?
Ano i ne. Snažím se tyhle diskuze a články v bulváru nevyhledávat. Ale stejně vám o tom někdo řekne. Za to jsem vždycky „moc ráda“. Když jsem začínala, bylo mi devatenáct let a lidi psali, že má hudba je slyšet jen proto, že jsem dcera Lenky Filipové. Dost jsem se z toho hroutila, nechápala, jak to někdo může napsat v takovém hanlivém kontextu. A stává se to dodnes. Nedávno se mnou vyšel rozhovor s titulkem ve smyslu: „Vymanila jsem se ze stínu slavné maminky.“ A pod článkem byl první komentář: „No jo, zas nějaká dcera slavné maminky.“ Když to vidím, už trpím méně, ale trpím pořád.

Zajímalo by mě, kdo z těch diskutujících na internetu by byl schopný vám cokoliv z toho říct do očí…
Troufám si říct, že téměř nikdo. Každý spíš zváží, co vypustí z pusy, než to, co naťuká do klávesnice. Zatímco na internetu se brodíš ve špíně, na koncertě se téměř nestane, že by tě někdo urazil nebo negativně hodnotil. Tohle má speciálně můj partner (raper Marpo – pozn. red.), tomu na Facebooku chodí takové komentáře, že je mi z toho až úzko. „Přeju ti smrt tvojí rodiny.“ Když se pak vidí osobně, říkají: „Vždyť to je jen sranda.“ Není.

Dozvíte se v komentářích vůbec něco pozitivního?
Převážně ano! A když třeba vidím pod novým klipem komentář: „To je hezká písnička!“, mám tendenci to pak zavřít s tím, že jsem spokojená (smích). Popravdě, dál kolikrát ani nečtu.

Herečka Michaela Tomešová: Diagnóza ADHD je pro moji profesi přínosem

Jednou jste mi vyprávěla, že ani na střední škole na vás kritikou nešetřili. Zaznělo i slovo šikana.
Ano, tu jsem zažila, takovou tu typickou šikanu z holčičí strany. Byla jsem totiž spíš klučičí typ, kámošila jsem se víc se spolužáky. Často mě vyčleňovaly z kolektivu a mě to dost trápilo. Když jsem pak viděla někoho jiného v podobné situaci, přirozeně jsem se ho zastávala a pomáhala mu. Outsiderství mi dalo hodně empatie.

Jak moc vás tahle forma šikany poznamenala?
Když to někomu vyprávím, tak mi ty historky zas tak strašné nepřijdou. Jenže… Pak si vzpomenu na všechny ty nadávky a sviňárny, na všechny klacky pod nohama… a říkám si, že v dětském věku je psychická šikana srovnatelná s fyzickou. Na jednom táboře mi v devíti letech nadávali do krav, že jsem blbá, spojil se proti mně kolektiv holek, a i když jsem se jim ze všech sil snažila zalíbit, byla jsem za tu špatnou. Tehdy se stala hudba mým útočištěm. Hudba byla moje nejlepší kamarádka.

Také jste zmínila, že jste jako teenager hodně bojovala se svým vzhledem…
Měla jsem kudrnaté vlasy a tehdy to nefungovalo jako dnes, že tě máma vezme do dobrého salonu, kde ti moderní kadeřnice poradí, jak s takovými vlasy pracovat, nebo že si najdeš tutorial na internetu. Když jsem vyrůstala, někdo mě vždycky nějak ostříhal a bylo! Ještě jsem kudrny rozčesávala, což se nemá. Výsledkem bylo obří afro, k tomu velká mezera mezi zubama, když bylo trochu vedro nebo zima, moje tváře byly okamžitě rudé, pihy jsem měla i na uších… Za to všechno jsem se styděla. Zkrátka, nebyla jsem žádný idol. Záviděla jsem holkám s rovnými vlasy, že si je můžou stáhnout do elegantního culíku.

Jak jste se s těmi všemi mindráky poprala?
Sebevědomí i sebelásku jsem si vybudovala časem. Tehdy jsem asi měla i smůlu, že všude, kam jsem přišla, tam si mě agresoři vyhlídli. Neměla jsem vyřídilku, neuměla jsem ty děti odpálkovat. Ony to vycítily a šly do mě. Chodilas i na britskou základní školu… Možná bys čekala, že v multikulturním prostředí jsou tyhle věci lepší. Ale ne. Bylo to tam, co se týče kolektivních problémů, stejné jako všude jinde. Byly tam děti z celého světa, ale vždy je to o konkrétních lidech. Třeba jsme měli ročník, kdy to bylo v pohodě a pak přišla jedna nová holka, která všechno rozhodila. Pak jsem šla na českou střední školu, kde to už začalo být fajn. Tam jsem se konečně cítila víc sama sebou a už jsem i věděla, jak líp zacházet se svým vzhledem. Taky mi došlo, že nemusím chtít za každou cenu někam zapadnout. Ti správní lidé si tě najdou.

Zůstala vám nějaká kámoška ze školních let? 
S pár lidmi se sledujeme na Instagramu, chodili jsme spolu do školy, nebo dokonce do školky. Nejvíc se ale vídám s holkama ze střední a s lidmi, které jsem potkala až na vejšce nebo po ní – přes muziku. Pro mě je lepší mít tři blízké kamarády, o které se můžu opřít, než třicet, o kterých vlastně doopravdy nic nevím.

Kromě toho, že se podílíte na skládání hudby, mluvíte i do tvorby videí…
Moje největší dilema je, jestli v klipu mám hrát sama, nebo ne. Asi bych měla, i kvůli zahraničí, kde je pak jasný na první pohled, kdo je interpret… A ano, podílím se ráda i na scénáři. Je to čím dál tím těžší, protože mi připadá, že už všechno bylo natočené a vymyšlené. Důležité pro mě je, aby příběh šel ruku v ruce s písničkou a zároveň přinesl něco navíc, něco inteligentně vtipného… (smích) Anebo aby to sdělení mělo pointu.

Marek Ztracený: Kdysi jsem vystoupil „pod vlivem“. Pak jsem to skoro obrečel

Interpreti si teď často zvou do klipů co nejvíc jiných celebrit, aby klipu zvedli čísla na YouTube…
Každý máme jiný vkus, já mám jiný směr. Nikdy jsem nechtěla, aby byl můj koncert založený na tom, že si na něj pozvu dvacet hostů a na nich se vyprodá. Především si přeju, aby se lidi přišli podívat na mě a poslechli si mou muziku. Když se nevyprodá? Je to na mně. A když se show vyprodá, tak je to taky jen na mně – a to je na tom krásný!

Připadá mi, že ve svých klipech hrajete nerada. Na hraní v něčem větším byste tedy nekývla?
Herectví se záměrně nevyhýbám, jen si jsem jistější v muzice. Když to scénář vyžaduje a je moje přítomnost přínosná, jdu do toho. Jen chci být radši perfektní muzikantka než jen „dobrá“ – od každého něco. Ale neříkám nikdy. Konec konců můj děda byl herec, takže nějaké geny možná mám. Potřebovala bych ale spoustu času a věnovat se jen tomu. Prostě ráda dělám věci pořádně.