Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Budoucí herecký gigant Zdeněk Štěpánek se narodil 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova do umělecké rodiny. Jeho děd Jan Nepomuk Štěpánek byl ředitelem Stavovského divadla a otec, hospodářský správce, byl skvělý muzikant a zpěvák (zároveň to byl velký vlastenec a kvůli svému názoru se dokázal i porvat, takže rodina se často stěhovala).

Možná až úsměvně působí informace, že maličký Zdeněk se vyloupl na svět jako nedonošený a matka Marie ho údajně „dopejkala v troubě“. Dorostl ovšem do statné, vysoké a robustní postavy a vynikal drsným hlasem, podmanivýma očima a charakteristickou prací s mimikou a gesty. Mluví se o něm i jako o velkém bouřlivákovi a hazardérovi.

Miloš Kopecký a Stella Zázvorková v komedii Zítra to roztočíme, drahoušku
Miloš Kopecký: Vyhnul se transportu do Osvětimi, psychické nemoci bohužel ne

Touha stát se hercem v něm bublala už od mládí. Po nepříliš úspěšných studiích odešel v roce 1913 se souhlasem rodičů z domova a kočoval s divadelními společnostmi. Jeho kariéru pak přerušila 1. světová válka, do níž dobrovolně narukoval v roce 1915. Jeho válečné zážitky by vydaly na knihu – zahrnovaly přežití masakru, útěk před jízdní patrolou, která pod ním zastřelila koně, zajetí a věznění v kasematech kyjevské pevnosti či temný život v podsvětí. A právě v Kyjevě, kde si vyzkoušel i profese kuchaře, pekaře, příručího či ředitele českého hotelu, začal v roce 1916 znovu ochotničit. Poté vstoupil do československých legií a s ostatními se musel probít až na východ do Vladivostoku, aby mohli všichni prchnout před novým ruským bolševickým režimem.

Do Prahy se Zdeněk Štěpánek vrátil v roce 1920. A už tehdy začal zaskakovat v pražském Divadle na Vinohradech, kde se postupně vypracoval – už jako stálý člen souboru – v jednu z nejvýraznějších osobností (v roce 1925 měl jeho Cyrano při premiéře údajně „dvaadevadesát opon“). Následně přijal pozvání na účinkování v Národním divadle, kde působil až do své smrti v roce 1968. Vytvořil tam úlohy Marka Bruta v Shakespearově Juliu Caesarovi, maršála v Čapkově Bílé nemoci či titulní role v Molièrově dramatu Lakomec i Shakespearově Kupci benátském a Králi Learovi.

Hrál i v éře němého filmu

Na stříbrném plátně se objevoval ještě v němé éře (hrál například hlavní role v dramatech Josef Kajetán Tyl a Svatý Václav). S nástupem zvukového filmu byl obsazován do hlavních či jedněch z hlavních úloh. K takovým patří třeba rychtář Výrava v historickém dramatu Jan Výrava (1937), guvernér v komedii V + W Svět patří nám (1937), majitel automatu Nevolný v dramatu Panenství (1937), maršál v čapkovském podobenství Bílá nemoc (1937) či básník a světák Mikuláš Dačický z Heslova v historické komedii Cech panen kutnohorských (1938). Během druhé světové války ztvárnil například pantátu Aloise Potužáka ve venkovském dramatu Mlhy na blatech (1943) či moudrého převora Antonína v historickém dramatu Rozina sebranec (1945).

Měsíc nad řekou. Dana Medřická, Václav Vydra a Blanka Waleská.
Herecký klan Vydrů: Umění jim bublalo v krvi, historii začali psát v roce 1876

Po válce čelil obvinění z kolaborace za to, že v roce 1938 musel pod různými pohrůžkami přečíst v rozhlase zprávu o odstoupení pohraničí nacistickému Německu. Stejně tak se cítil bezmocný a ponížený v roce 1942, když byl pod hrozbou smrti přinucen k tomu, aby do rozhlasu přečetl prohlášení o loajálnosti třetí říši.

Na jeho práci se to ale nijak zásadně nepodepsalo – jeho herecký rejstřík se rozrostl o role bakaláře Jana v komedii Nezbedný bakalář (1946), věčně opilého maršála Russworma v komedii Císařův pekař a pekařův císař (1951) či papírníka Hlubiny v poetickém dramatu Měsíc nad řekou (1953). Dodnes je divákům známý i jako Jan Hus a Jan Žižka v tendenční historické trilogii Otakara Vávry Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956). Výraznou úlohu alkoholika Dandy vytvořil v dramatu o závislosti Dnes naposled (1958) a například ve válečném filmu z prostředí terezínského ghetta Transport z ráje (1962) si zahrál předsedu židovské rady starších Löwenbacha.

Kouzelný dědeček František Smolík, upoutávka na magazín Víkend
František Smolík: byl chodící mravností nejen na plátně, přesto se vzepřel otci

O Štěpánkové životě (a dalších prvorepublikových hvězdách) pojednávala úspěšná série České televize Bohéma režiséra Roberta Sedláčka, kde jej vytvořil herec Michal Dlouhý.

„Nevěděl jsem o něm hodně. Zdeňka Štěpánka jsem znal pouze jako divák, případě ještě ze školy, když jsme se o hereckých velikánech jeho kalibru učili. Když jsem se ale na něj podíval hlouběji, dozvěděl jsem se spoustu věcí. Člověk je z některých samozřejmě překvapený, ale ta jeho velikost, jeho povaha, která se promítala i na jevišti, byla naprosto jasná a mně dost blízká,“ uvedl Dlouhý. A co si myslí o oněch mezních situacích, k nimž byl Zdeněk Štěpánek přinucen? „Jsou to strašně těžké scény, ale když si to člověk uvědomí, dokáže se do toho vžít. Mám za to, že v různých jiných polohách prožíváme totéž i dnes. Také se čas od času musíme někomu nebo něčemu podvolit, ačkoli toho třeba později litujeme. Ale už s tím nejde nic dělat.“

Zdeněk Štěpánek

* Narodil se 22. září 1896.

* Herectví se věnovala i jeho první manželka Elena Hálková, v roce 1934 se jim narodila dcera Jana, později taktéž herečka (zemřela v roce 2018).

* S druhou manželkou Soňou Grossovou měl syny Martina (1947–2010) a Petra (1948), oba herce, a dceru Kristinu (1951), dnes režisérku, scénáristku a dramaturgyni.

* Za své herectví získal mnohá ocenění či uznání.

* Zemřel 20. června 1968 ve výčepu malostranské hospody U Tří pštrosů, kam si přišel se džbánkem pro pivo. Postihla ho tam náhlá mozková příhoda.

* Jeho ostatky jsou uloženy na vyšehradském Slavíně.