Dokázali bychom se obejít bez půdy?
Jako lidstvo ne, jako Jihočeši také ne, půda je základem pro naši výživu, poskytuje nám potraviny a mnoho dalších produktů. Kromě toho má i další funkce, například ovlivňuje koloběh vody v krajině a kvalitu vody včetně vody pitné.

Jak tedy souvisí kvalita vody s půdou?
Velmi těsně, zjednodušeně takto: zaprší, voda půdou proteče a posléze se nahromadí v přehradách, odkud ji bereme do úpraven pitné vody, na zavlažování a pro další účely. Zdravá půda při tom funguje jako filtr, zachytí řadu škodlivin a většinu jich i rozloží. V nádržích se pak může hromadit vcelku čistá voda. Naše půdy však zdravé nejsou a tyto funkce plní jen částečně a místo čištění vody do ní mohou dodávat mnoho škodlivin.

Jak tomu rozumět, pijeme tedy znečištěnou vodu?
Naprostá většina pitné vody u nás je z povrchových zdrojů, jako je nádrž Římov tady v jižních Čechách. Máme štěstí v tom, že voda z této nádrže je relativně kvalitní, jinde jsou na tom hůře. Pitná voda, která teče z kohoutku, ale rozhodně není zcela bez škodlivin. Vyhovuje sice normě, ale ze všech znečišťujících látek se jich hlídá jen několik. Ostatní se běžně neměří a vody upravované pro pitné účely se neodstraňují. Jejich koncentrace jsou pravděpodobně nízké, ale vodu přece jen pijeme pořád. U řady těchto látek přitom vůbec není známo, jaké mají dlouhodobé účinky a je dost obtížné to zjistit. Nevíme například, jestli nemohou způsobit rakovinu nebo různé vývojové vady a podobně.

Je tedy na vině intenzivní zemědělství?
Intenzivní zemědělství má jednu výhodu. Dokáže zajistit velkou produkci potravin. Ovšem za jakou cenu? Vyžaduje používání průmyslových hnojiv, pesticidů, těžké mechanizace a dalších opatření, která většinou přímo nebo nepřímo způsobují postupnou degradaci půdy. Nevhodným hospodařením jsme sami sobě snížili kvalitu půdy, a to na většině našeho území. Aby zemědělství dosáhlo vysokých výnosů i na degradované a vyčerpané půdě, tak musí používat stále více hnojiv a stále více pesticidů. To je začarovaný kruh. Druhým hlavním viníkem znečistění vod je tzv. komunální znečistění – jen část toho, co odteče z našich domácností a podniků vyčistí čistírny odpadních vod, zbytek zůstává a koluje v prostředí.

Pokud půdu stále více poškozujeme, znamená to, že se blíží bod zlomu?
Ano, situace, kdy půda přestane plnit své funkce, dávat požadovanou úrodu, čistit vodu a rozkládat škodlivé látky, se blíží. Půda má naštěstí vysokou odolnost a to zejména díky svému oživení, díky půdním organismům, které v půdě žijí a zajišťují řadu jejích vlastností. Postupnou degradací se ale schopnost půdy nadále fungovat zhoršuje. Pozná se to tak, že například poskytuje nízké výnosy. Jiným viditelným znakem poškození půd je to, že nezadržují dostatek vody. To je fakt, který například politici neradi slyší, protože si s řešením neví rady – tato situace totiž vyžaduje celkovou změnu přístupu k půdě včetně nepopulárních opatření a pozitivní změny nelze čekat brzy. Často slýchám názor, že zemědělství přece pořád produkuje dostatek potravin, tak jakýpak problém? Ano, dnes to ještě nějak funguje, ale bohužel na úkor budoucnosti.

Půda a voda v krajině tedy spolu souvisejí více, než je na první pohled patrné?
Ano, jistě, tuto souvislost můžeme vidět například v posledních suchých letech. Dlouhodobě se úhrn srážek u nás nemění, ale mění se jejich rozložení v průběhu roku, míváme přívalové deště apod. Poškozené půdy nejsou schopné tyto extrémy zvládnout, vodu špatně vsakují a málo pak zadržují. Extrémní srážky vedou k povrchovému odtoku vody, který působí erozi půdy. A eroze je vlastně tím nejhorším, co může půdu potkat: půda je odnesena pryč, a to obvykle její nejcennější povrchová vrstva.

Používá se v zemědělství příliš chemických přípravků?
Záleží samozřejmě, jak kde. U nás převažující technologie průmyslového zemědělství jsou založeny na intenzivní chemické „ochraně“, která v praxi vypadá tak, že na jedno pole se třeba 5-7krát v průběhu vegetace aplikuje nějaký „postřik“, to znamená pesticid proti plevelům, bakteriím, houbám či hmyzu a jiným škůdcům. Jedná se o biocidy, tedy o látky, které ničí život. Někdo by řekl „No, tak zahubíme brouka, to mě nemusí zajímat.“ Obecně je třeba řešit i to, zda vůbec máme někoho hubit. Část pesticidních přípravků většinou najde své cílové organismy, zahubí původce chorob, škůdce a plevele. Ale jiná část se vypaří do vzduchu, další část odteče ve vodě, část zůstane zachycená v půdě. Ve zdravé půdě jsou mikroorganismy schopné velkou většinu škodlivin rozložit a zneškodnit, v degradované půdě již ne. A zbytek biocidů zůstane ve sklizené biomase, tedy v obilí, v jablkách i v salátu, který si pak koupíte.

Jsou tedy problémem jen biocidní přípravky?
Podobně je to bohužel i s hnojivy. Například pěstování takzvané rychlené zeleniny, kterou najdeme v obchodech, vyžaduje zvýšené hnojení dusíkem. Takový salát sice vyroste třeba o týden dříve, ale nahromadí se v něm více dusičnanů, než je zdravotně dobré. Kvalita potravin tím samozřejmě klesá. To jsou dopady intenzivního zemědělství, nad kterými obvykle nepřemýšlíme, protože jsou plíživé. Řada biocidních a jiných látek nezpůsobí akutní otravu, ale v dlouhodobém hledisku mohou být zdraví velmi nebezpečné. Klasickým příkladem může být látka DDT, která se považovala za neškodnou a dlouhá desetiletí se používala na hubení přenašečů malárie, na zemědělské škůdce i v domácnostech proti vším. Až mnohem později se zjistily její vysoce závažné účinky i na člověka a byla v řadě zemí zakázána. To ale již v prostředí kolovalo několik milionů tun DDT. Jiným dramatickým a všechny z nás již ovlivňujícím případem jsou antibiotika a jejich nekontrolovatelné šíření v prostředí. Ten, kdo se setkal s rezistencí na antibiotika při léčení třeba i běžné a dříve dobře zvladatelné nemoci, ví, o čem mluvím.

Co jiné vlastnosti našich půd, třeba jejich kyselost?
Velká většina zemědělských půd se postupně okyseluje, jejich pH klesá. Příčin je mnoho, například právě intenzivní používání některých průmyslových hnojiv, s vypěstovanou biomasou se ve formě produktů (obilí, hrách, brambory) odnáší kationty, které v půdě vyrovnávají působení kyselých vodíkových aniontů. Tyto nežádoucí tendence lze z většiny tlumit pravidelným vápněním. Bohužel v našem současném zemědělství se vápní jen asi na úrovni jedné třetiny toho, co by bylo třeba. Je proto jen logické, že se půdy stále více okyselují, a tím se podstatně zhoršuje jejich kvalita. Přitom na rozdíl od jiných náročnějších opatření je pravidelné vápnění docela jednoduchou záležitostí. Ovšem něco to stojí.

Jak bychom ještě mohli půdě pomoci?
Několik desetiletí naší půdě nevracíme dost organické hmoty. Nejenže se nám proto nedaří kvalitu půdy zlepšovat, my ani nedokážeme udržet její stav. To se projevuje na mnoha vlastnostech půd, například na již zmíněné schopnosti půdy přijmout, zadržet a postupně uvolňovat vodu a na stavu a aktivitě půdních organismů. Hnůj a jiná statková hnojiva obsahují lehce i hůře rozložitelné organické látky, bez kterých nemůže vznikat humus. V důsledku naprosto nedostatečného hnojení organickými hnojivy chybí v půdě zásoby živin a energie. Velmi účinným nápravným opatřením by tedy bylo pravidelné hnojení hnojem, ale také například vhodné osevní postupy s vyváženou skladbou pěstovaných plodin. Ale to je složitější téma, které by si zasloužilo samostatný článek.

Je naše zemědělství udržitelné?
Udržitelnost je trochu módní pojem. Kdybychom si jej zjednodušili na to, zda zachovává půdu v dobrém stavu a tím vytváří podmínky pro její další a dlouhodobé využívání, musíme dojít k závěru, že naše zemědělství, jak se provozuje na převážné výměře zemědělské půdy, ve stávající podobě udržitelné není. Generuje příliš problémů a půdu nezlepšuje, neuchovává v dobrém stavu, ale naopak zhoršuje. Zhoršuje kvalitu života, protože přímo i nepřímo poškozuje půdu, vodu i krajinu. Na jeho „obranu“ můžeme doplnit, že při tom všem nás dosud živí. Každý si musí udělat názor, zda cena za tuto obživu není příliš vysoká a jak se na náš způsob hospodaření budou dívat naši potomci, kteří se budou potýkat s jeho důsledky.