Rozpouštějící se permafrost odkryl v posledních letech některé neuvěřitelně dobře zachovalé ostatky srstnatých mamutů, jejichž DNA poskytla vědcům nové úhly pohledu na to, proč tato ikona doby ledové vyhynula. Protože však poslední příslušníci tohoto druhu vymřeli již před čtyřmi tisíci lety, zůstává i přes pokrok našeho poznání stále hodně toho, co o jejich každodenním životě neznáme.

Ve snaze zodpovědět některé z těchto otázek analyzovali vědci chemické izotopy v jedné zachovalé "mamutí mumii", díky čemuž se jim podařilo zmapovat životní pouť tohoto jedince po okraji Arktidy.

Prostor, který daný mamut obýval, je znám jako Beringie - jde o zaniklou pevninu v oblasti dnešního Beringova průlivu, již dnes spoluvytvářejí sibiřská tundra, aljašský ledovec a mořské dno pod oceánem, oddělujícím asijský a americký kontinent. V době ledové, na konci pleistocénu před více než 17 tisíci lety, však byly oba tyto kontinenty spojeny - a Beringie představovala pro mamuty obrovskou a nedozírnou krajinu plnou pastvin, skýtajících útočiště před nejkrutějším ledovým podnebím.

Zkoumaný mamutí jedinec, jímž byl podle analýzy genetického materiálu uchovaného v klu samec, strávil zřejmě celý svůj život putováním v této tundře a dostal se až tak daleko, že během 28 let svého života obešel téměř dvakrát celou Zemi. Informuje o tom Science Alert.

Mamutí kel funguje jako stromové letokruhy

"Celý život mamutů ode dne narození až do jejich smrti je vepsán jako deník do jejich klů. To je cenné vodítko, protože matka příroda obvykle tak pohodlně dostupné celoživotní záznamy o životě konkrétního jedince nenabízí," uvedl Patrick S. Druckenmiller, paleontolog a kurátor věd o Zemi z Aljašské univerzity.

Mamutí kel funguje podobně jako stromové letokruhy - s každou další vrstvou popisuje další stránku mamutova života, v jazyce složeným z atomů namísto písmen.

K rozluštění tohoto zápisu použil tým vědců z Aljašské univerzity, jehož členem byl kromě Druckenmillera ještě paleekolog Matthew Wooller a několik jejich kolegů, 340 tisíc měření izotopů stroncia uložených v mamutích klech, kam se dostaly z potravy a z životního prostředí, v němž se gigant pohyboval.

Poměry mezi různými izotopy stroncia totiž představují podle vědců unikátní "otisky prstů" různých míst, jež se v průběhu tisíciletí jen málo mění. Ze zubů aljašských hlodavců, kteří obvykle zůstávají celý život na jednom místě, získali vědci aljašské izotopy, a tím i údaje o poloze tvorů, u nichž se tyto izotopy najdou. Mohli tak na mapu mamutova výskytu zaznamenat první body. Ty pak začali porovnávat s dalšími údaji o izotopech stroncia a kyslíku, obsaženými v mamutích klech.

Výsledkem byl podle nich neuvěřitelně podrobný záznam mamutova pohybu až na úroveň jednoho týdne. "Není sice zcela zřejmé, zda byly jeho migrační tahy pravidelné, ale víme s jistotou, že v určitých etapách svého života navštívil hodně částí Aljašky, což je docela úžasné zjištění, když uvážíme, jak rozlehlá tato oblast je," uvedl Wooller.

Prošel kus světa a zemřel hlady

Podle vědců se zdá, že mamut navštěvoval v různých fázích svého života různé oblasti. Deseticentimetrová špička klu ukázala, že první rok svého života strávil v povodí řeky Yukon v aljašském vnitrozemí a nijak daleko se nevzdaloval. 

Pak se jako mladistvý ve věku od dvou do 16 let (zhruba dalších 75 centimetrů klu) začal toulat více. A když dosáhl dospělosti, začaly jeho izotopy vykazovat ještě vyšší variabilitu, takže jeho cestování se opět prodloužilo.

To podle vědců odpovídá tomu, co o mamutech víme - jejich mláďata putují se stádem, ale dospělí samci se od něj občas vzdalují a ve větší míře se toulají sami, podobně jak to dnes vidíme u slonů.

Poslední roky svého života pak tento pravěký mamut strávil v jedné malé severoaljašské oblasti poblíž polárního kruhu, kde bohužel uhynul hlady. Právě tady byly jeho ostatky včetně obou klů, čelisti se zuby a lebečních úlomků, o 17 tisíc let později vykopány.

"Důkazem, že před smrtí hladověl, je podstatné zvýšení hodnot izotopu dusíku 15N a s ním korespondující pokles izotopu uhlíku 13C," vysvětlili vědci ve své studii, kterou otiskl časopis Science

Mamuti nás mohou poučit o budoucnosti

K vyhynutí srstnatých mamutů vedlo podle vědců pravděpodobně genomické zhroucení jejich posledních populací. Ty již byly zřejmě nuceny žít v roztroušených relativně malých ostrůvcích a jejich možnost putovat na větší vzdálenosti byla ve srovnání se zkoumaným jedincem mnohem omezenější.

Podle Woollera a jeho kolegů mohlo vést toto zúžení dříve rozsáhlého životního prostoru k tomu, že se stali daleko zranitelnějšími vůči různým stresovým faktorům, ať již šlo o oteplující se podnebí nebo o nástup člověka coby vrcholového predátora, schopného mamuty lovit. Tento stres pak mohl vést i k jejich rychlejšímu vyhynutí.

"Také dnes prochází Arktida spoustou změn a my se můžeme z minulosti poučit o tom, jak se tyto změny mohou odrazit na životě druhů v budoucnosti. Hádanka týkající se vyhynutí mamutů je příkladem toho, jak naše planeta a její ekosystémy reagují tváří v tvář změnám životního prostředí," uzavírá Wooller.