Dítě, pojmenované archeology jako Mtoto (podle svahilského výrazu pro "dítě"), tak představuje dosud nejstarší známý příklad pohřbu příslušníka druhu Homo sapiens (tedy člověka dnešního typu) v Africe.

"Od první návštěvy jeskyně Panga ya Saidi víme, že toto místo je mimořádné. Je skutečně jediné svého druhu. Opakované vykopávky dokládají, že jde o místo s klíčovým významem pro východoafrické pobřeží, které nám poskytuje výjimečné svědectví o raných lidských kulturních, technologických a symbolických činnostech z doby před 78 tisíci lety," uvedla podle serveru Science Alert archeoložka Nicole Boivinová z Ústavu Maxe Plancka pro výzkum lidských dějin.

Výzkum trval osm let

Ostatky dítěte byly poprvé objeveny v roce 2013 asi tři metry pod současným jeskynním dnem, rozložené v něčem, co připomínalo jámu, což naznačovalo, že byly záměrně pohřbeny. Jemné dětské kosti byly ale do té míry křehké a rozkládající se, že je v té době nebylo možné ještě vyzvednout.

Teprve v roce 2017 se je podařilo na místě spolu s okolní půdou šetrně vyzvednout a celý vzorek dopravit do laboratoře španělského Národního výzkumného centra pro lidskou evoluci k podrobné analýze.

"Začali jsme odkrývat části lebky a obličeje s neporušeným kloubním spojením dolní čelisti a několika zachovanými zuby. Překvapivě se zachovaly také spoje a tvar páteře a žeber a dokonce i zakřivení hrudního koše, což naznačuje, že šlo o záměrný pohřeb a že k rozkladu těla došlo až přímo v jámě, v níž byly kosti nalezeny," konstatovala archeoložka María Martinón-Torresová z tohoto centra.

Dva zuby, na něž se během analýzy přišlo, umožnily výzkumníkům potvrdit věk dítěte. Mikroskopické a chemické vyšetření kostí a okolních usazenin pak odhalilo další detaily. 

Znali pohřební rituál

Podle závěrů výzkumu, publikovaného odborným titulem Nature, byl Mtoto uložen k věčnému odpočinku do jámy a zasypán usazeninami z jeskynního dna. Skutečnost, že k rozkladu došlo až v jámě, svědčí o tom, že k pohřbu došlo nedlouho po jeho smrti.

Poloha kostí naznačuje, že dítě bylo do hrobu uloženo na pravý bok s koleny přitaženými k hrudi, pevně zabalené do nějakého pohřebního rubáše. Po tom se však žádná stopa nezachovala, takže byl zřejmě vyroben z rychle se rozpadajícího materiálu.

Hlava Mtota byla v poloze odpovídající tomu, že původně spočívala na nějaké opoře či polštáři. Ten byl vyroben opět z nějakého materiálu rychle podléhajícího zkáze, takže se nedochoval, ale pokud skutečně existoval, je to indicie silně naznačující existenci ustálených pohřebních praktik na pohřebišti.

Známky pravěkých záměrných pohřbů z doby až před 800 tisíci lety se již našly i v jiných částech světa, ale většinou se týkaly jiných druhů rodu Homo, jež modernímu typu člověka předcházely, jako byl například Homo antecessor, Homo naledi nebo Homo neanderthalis.

Nový objev ale představuje pohřeb příslušníka Homo sapiens a pro vědce je významný zvlášť tím, že poodhaluje, jak brzy Homo sapiens začal nakládat s úctou s mrtvými těly svých blízkých - což je činnost, která úzce souvisí se sociální organizací, se schopností žít duchovní život, vnímat symboliku, věřit v symboly, chovat se podle toho a také s technologickou úrovní a nastavením priorit tehdejší komunity.

Možná měli k dětem zvláštní vztah

V této souvislosti stojí za zmínku, že také další nález záměrně pohřbeného příslušníka Homo sapiens z doby před 74 tisíci lety, pocházející z jeskyně poblíž hranice mezi Jihoafrickou republikou a Svazijskem, se týká dítěte, což by mohlo naznačovat, že právě zesnulé děti pohřbíval pravěký Homo sapiens se zvláštní péčí. Při vzorku pouhých dvou nalezených hrobů se to ale nedá říci s určitostí.

Mtoto byl také nalezen v archeologických vrstvách, zahrnujících kamenné nástroje. Dosud nebylo zřejmé, který druh rodu Homo tyto nástroje používal, Mtotův nález naznačuje, že to byl přece jen člověk rozumný, tedy Homo sapiens. Na druhé straně svědčí Mtotův hrob a jeho podobnost s jinými dříve nalezenými hroby druhu Homo o tom, že kulturní praktiky a výroba předmětů nemusely být vázány až tak úzce jen na konkrétní druh.

"Pohřbívání nespáleného těla do země je kulturní praktika, kterou sdílejí příslušníci druhu Homo sapiens a neandertálci. Nový nález navozuje otázku, jak a kde mezi těmito dvěma blízce příbuznými druhy rodu Homo tato praktika vznikla a rozvíjela se a do jaké míry se jejich chování a prožívání emocí vzájemně lišilo," uzavírá Michael Petraglia z Ústavu Maxe Plancka.