Sovětská vesmírná sonda Veněra 1 měla být prvním pozemským strojem, který úspěšně přistane na povrchu jiné planety. Ke své misi odstartovala 12. února 1961 a o tři měsíce a několik dní později se ocitla (ve vesmírných měřítcích) jen "krůček" od svého cíle - planety Venuše. Přistání se však nezdařilo - v době, kdy byla sonda planetě zřejmě nejblíže, s ní už Země ztratila spojení.

Úspěšný start na druhý pokus

Projekt Veněra 1 (Veněra je ruský výraz pro Venuši) byl ve skutečnosti už druhým pokusem o vyslání meziplanetární sondy, protože ten první skončil neúspěchem. Sesterská sonda Venera-1VA č.1 nedokázala kvůli závadě na posledním stupni nosné rakety opustit oběžnou dráhu Země a po několika dnech shořela v zemské atmosféře.

Druhý start proběhl 12. února 1961 na kosmodromu Bajkonur v sovětském Kazachstánu - sondu vynesla do vesmíru nosná raketa Molnija. Ta ji dopravila na nízkou oběžnou dráhu Země, tedy do výše 229 až 289 kilometrů nad mořem, odkud poslední stupeň rakety "vystřelil" Veněru na heliocentrickou oběžnou dráhu směřující k Venuši. 

Sonda vážila 643,5 kilogramu a skládala se z válcovitého "těla" o průměru 1,05 metru, zakončeného kopulí. Celková výška sondy činila 2,035 metru.

Ze začátku se zdálo, že jde všechno hladce. Sonda úspěšně odvysílala tři telemetrické relace, při nichž pozemní středisko získalo údaje o slunečním větru a kosmickém záření. V době, kdy se sonda ozvala potřetí (19. února 1961), byla vzdálena už 1,9 milionu kilometrů od Země. Při svém letu ověřila rovnoměrné rozprostření slunečního větru v hlubokém vesmíru. Sluneční vítr, představující proud částic vycházející ze Slunce, objevila sovětská sonda Luna 2 vystřelená v roce 1959.

Sto tisíc kilometrů od Venuše

V noci z 19. na 20. května 1961 proletěla Veněra 1 kolem Venuše ve vzdálenosti zhruba 100 tisíc kilometrů, což bylo do té doby nejbližší přiblížení pozemského tělesa k jiné planetě. V té době už ale se Zemí nekomunikovala, protože po dvou týdnech letu došlo v důsledku nějaké závady ke ztrátě spojení. Pozemské řídící středisko tak nemohlo korigovat její dráhu a sondě se nepodařilo na Venuši přistát.

Podle sovětských inženýrů selhala sonda pravděpodobně v důsledku přehřátí snímače slunečního větru. Stopu po sondě se podařilo zachytit ještě v červnu 1961, kdy britský radioteleskop Jodrell Bank detekoval několik slabých signálů z Veněry. 

Po tomto datu se sonda definitivně odmlčela. Dodnes pravděpodobně pluje po své heliocentrické dráze, a pokud se nesrazí s jiným tělesem, je její životnost ve vesmírných podmínkách možná nekonečná.

Venuše dobyta, ale nepokořena

Program Veněra pokračoval v Sovětském svazu i v dalších letech, trval až do roku 1984. Deseti sondám se zdařilo úspěšné přistání na povrchu Venuše, třináct vstoupilo do její atmosféry. Jako první bez újmy dosedla na povrch této planety sonda Veněra 7 v roce 1970.

Kvůli extrémním podmínkám (teplota na povrchu Venuše se pohybuje kolem 470 stupňů Celsia a atmosférický tlak je zhruba devadesátkrát vyšší než na Zemi) však mohly sondy, které přistály na Venuši, "přežít" na jejím povrchu jen krátkou dobu, pohybující se od 23 minut do dvou hodin. 

V roce 1975 se podařilo sondě Veněra 9 pořídit první černobílé fotografie povrchu této planety a do ukončení programu Veněra vznikly i první snímky barevné. Na ukončenou misi pak navázal další program Vega, do nějž se zapojili také českoslovenští vědci.

Kromě tehdejšího socialistického bloku usilovaly o dosažení Venuše pochopitelně také Spojené státy americké. Ty k ní v roce 1962 vypravily sondu Mariner 2, jež prolétla nad planetou ve vzdálenosti asi 35 tisíc kilometrů. V prosinci 1978 dopadla na povrch planety trojice pouzder s vědeckými přístroji, která byla součástí sondy Pioneer-Venus, přičemž jedno z pouzder dokázalo z povrchu planety ještě hodinu vysílat.

V roce 2005 vyslala k Venuši svou sondu Venus Express také Evropská kosmická agentura (ESA). Tato sonda doletěla k planetě rok po startu a v roce 2015 zanikla.

Loni na podzim byl v atmosféře Venuše mylně detekován fosfan, tedy hybrid fosforu, což pro všechny astrobiology znamenalo vzrušující okamžik, neboť tento prvek je jednou ze známek možné existence mikrobiologického života. Naděje však nakonec vyprchala. Opětovná analýza údajů z radioskopů ukázala, že zachycené signály vydával ve skutečnosti oxid siřičitý, který lze za určitých okolností s fosfanem zaměnit. Venuše se tak nadále jeví jako životem nedotčená.