Organická rostlinná výroba, jak jsme ji znali na počátku 20. století a jak ji znali naši sedláci, by podle kanadského vědce českého původu Václava Smila uživila maximálně 3,5 miliardy lidí. Efektivita živočišné výroby rostla asi třikrát pomaleji, ovšem spotřeba masa stoupala takřka geometricky. Převážná většina této produkce je konzumována v rozvinutém světě, který z ní větší část vůbec nevyužije k jídlu.

Přesněji řečeno asi třetinu fyzicky vyhodíme do koše, další třetinu vyplýtváme různými jinými způsoby. Jakými, to nejlépe popsal na předloňské TED konferenci enviromentalista Tristram Stuart. 

Nejdříve se zkazí zboží cestou z farmy

„Na celém světě se ročně vyhodí asi 1,3 miliardy tun potravin. Nedávno jsem šel do místní samoobsluhy a našel v kontejneru mezi ovocem a zeleninou pár balíčků sušenek. Kdybyste si celou naší potravinovou produkci představili jako devět sušenek, můžeme si na jejich příkladě ukázat, jak hospodaříme s potravinami. Takže – o první sušenku přijdeme ještě před tím, než opustí farmu,” zahájil svou řeč Tristram Stuart.

Tedy první devítina produkce se podle něj zkazí dříve, než dorazí do skladu. Dalšími třemi “sušenkami” nakrmíme hospodářská zvířata (nejčastěji se jedná o kukuřici, pšenici a sóju). Zvířata z těchto tří sušenek přemění dvě ve výkaly a teplo, jen jednu využije k růstu svalové hmoty a tvorbě mléka pro nás, počítá Stuart. 

Zatím jsme tedy přišli dvě z těchto tří sušenky, a o třetí ještě na farmě, aniž jsme se najedli. Další dvě necháme zkazit v ledničce a vyhodíme do popelnice, z níž putují na skládku, kde se rozkládají na metan, jenž později uniká do atmosféry a skleníkovým efektem ji ohřívá. Čtyři sušenky z devíti sníme. 

Co jsou “externality”?

„Naše civilizace není definována ani tak tím, že bychom byli obzvláště chytří. Především jsme nehospodární a marnotratní. Vyhazujeme polovinu jídla, plýtváme vodou, produkujeme 300 milionů tun plastů ročně, z nichž recyklujeme jen minimum. Věříme tomu, že se nám podaří urychlit dekarbonizaci skrze chytré technologie. Jenže mnohem rychlejší pokrok bychom udělali, kdybychom přestali plýtvat,” říká vědec Václav Smil. 

Na vině je podle něj to, že do ceny zboží nejsou zahrnuty “externality” – škody páchané na životním prostředí. „Až bude plastová lahev stát 25 dolarů, tedy až začneme platit její skutečnou cenu, lidé přestanou plasty vyhazovat.”