Svou přezdívku tasmánský tygr, který žil původně na území pevninské Austrálie, Tasmánie a Nové Guineje, dostal díky pruhům, které se mu táhly podél zad. Ve skutečnosti to ovšem žádný vlk ani tygr nebyl. Jednalo se o vačnatce, který vychovával svá mláďata ve vaku, jako je to možné pozorovat u klokanů.

Na jeho vymření se podílel hlavně příchod lidí. Na začátku dvacátého století, v době, kdy už druh přežíval stovky let pouze na ostrově Tasmánie, byli lidé přesvědčení, že tito pruhovaní vačnatci velkosti psa můžou za masivní hubení ovcí a kuřat. Podle vědeckého časopisu Scientific American na ně kvůli tomu vláda vypsala odměny a obyvatelé ostrova je nakonec vyhubili. Úplně poslední vakovlk jménem Benjamin pak zemřel v hobartské zoo v roce 1936.

Podle některých jde o science fiction

Nyní vědci doufají, že znovuzavedením vakovlka do tasmánské přírody vrátí místu rovnováhu, která se vychýlila společně s vyhynutím jediného vrcholového predátora nadřádu vačnatců. Jeho návrat by pomohl snížit počty přemnožených býložravců, které je potřeba udržovat pod kontrolou. „Snažíme se o to, abychom především chránili naši biodiverzitu a zabránili dalšímu vymírání. Na sto procent z projektu něco získáme. Ve vědě není nic nepřekonatelné,“ uvedl vedoucí výzkumu Andrew Pask z Melbournské univerzity.

Ne všichni odborníci jsou ovšem tak optimističtí jako Paskův tým. „Zvrácení vyhynutí je věda ze světa pohádek,“ sdělil listu The Sydney Morning Herald Jeremy Austin z Australského centra pro starověkou DNA. Projekt je podle něj více o mediální pozornosti pro vědce a méně o seriózní vědě.

| Video: Youtube

Kříženci

Nová zvířata nemají být přesnou kopií vyhynulého druhu, půjde o hybridy. K vytvoření tylaka využijí vědci kmenové buňky jeho nejbližšího žijícího příbuzného. Podle stanice CNN je jím malý masožravý vačnatec zvaný vakomyš tlustoocasá.

close Kostra vakovlka tasmánského v pařížském Národním muzeu přírodní historie info Zdroj: Wikimedia Commons, FunkMonk, CC BY-SA 3.0 zoom_in Kostra vakovlka tasmánského v pařížském Národním muzeu přírodní historie

Tým pak vezme živý genom malého vačnatce a porovná ho se sestaveným genomem vyhynulého zvířete. Nakonec v něm změní veškeré rozdíly. „V podstatě upravíme buňku vakomyši tak, aby se stala buňkou tasmánského tygra,“ vysvětlil Pask. Z pozměněného DNA poté vytvoří embryo, které buď přenesou do umělé dělohy, nebo do náhradní matky.

Díky tomu by údajně měli dokázat přivézt zpět zvíře, které bude vakovlkovi natolik podobné, že bude možné mluvit o vzkříšení tylaků. „Věřím, že do deseti let tu můžeme mít první žijící mládě od dob jeho vyhynutí před sto lety,“ tvrdí Pask.

Chtějí oživit i mamuta

Projekt má na starost Melbournská univerzita a její výzkumná laboratoř pro integrovanou genetickou obnovu tylaků. Univerzita na znovuoživení tylaků získala v přepočtu téměř 84 milionů korun. Na výzkumu navíc spolupracuje se společností Colossal Biosciences, kterou založil genetik George Church z Harvardu společně s podnikatelem Benem Lammem. Ta aktuálně navíc pracuje na možná ještě odvážnějším projektu. Pomocí geneticky upraveného DNA slonů se snaží přivést zpět k životu mamuty. Právě pro tento projekt vytvořil Church technologii na úpravu genů, kterou plánují využít i při oživení vakovlků.

Podle Paska je tato spolupráce zatím nejvýznamnějším přínosem k ochraně vačnatců v Austrálii. „Díky ní pracuje na urychlení této obrovské výzvy více než 30 vědců,“ svěřil se deníku The Guardian. Lamm je ještě optimističtější. Věří, že je možné vakovlky do přírody znovu vypustit nejpozději za šest let.

Vedoucí výzkumu Pask také věří, že práce by mohla pomoci i při ochraně dalších vačnatců, jako je například tasmánský čert. Vědci již nyní schraňují v biobankách zmrzlé vzorky jejich tkání pro případ, že by někteří z nich vyhynuli kvůli stále častějším lesním požárům. „Pořád nám ale chybí technologie, která by nám umožnila tuto tkáň vzít a přetvořit ji na živé zvíře. Tu budeme vyvíjet v rámci našeho projektu,“ dodal.

Návrat do divočiny

Zavedení nového zvířete do divoké přírody ovšem nemusí být tak snadné. „Ještě předtím, než se do ní vypustí, je u takovýchto případů nutné studovat, jak zvíře s ekosystémem interaguje,“ objasnil Pask. Doplnil, že se musí sledovat po dobu mnoha ročních období a zároveň na velkých oblastech uzavřeného prostoru.

Další dborníci podle National Geographic naopak věří, že při vypuštění nebudou zádrhely. „Nevidím žádný problém v zařazení tylaků zpátky do moderního ekosystému. Stále je tam místo, které na ně čeká,“ tvrdí ekolog Chris Johnson z Tasmánské univerzity.