Jak sám autor říká, tématem výstavy je smysl přírody a reflexe její celistvosti na snímcích z let 1967 – 1971, kdy každá fotografická akce měla povahu obřadu.

Fotografie se pro Tomáše Vlčka stala prostředníkem komunikace s krajinou kolem Svatého Jána nad Malší, ve které strávil dětství a která ho stále lákala a provokovala.

„Nechtěl jsem se stát fotografem, fotografii jsem chtěl jen vtáhnout do své reflexe umění,“ říká absolvent bechyňské výtvarné školy, který působil nejprve coby výtvarník, kurátor, ale i jako herec, a fotografií se zabýval celý život. Oslovil jej také video art, ale přípravu výstavy a filmu o vodě přerušil sled událostí, následujících po roce 1968.

Přesto lze na autorovy akce, zachycené na fotografiích, pohlížet jako na jisté filmové sekvence. Z důvodu předpokládané technické chyby totiž původně řadil vedle sebe dva snímky téhož, které nikdy nebyly a nemohly být identické.

„Mě na fotografii krajiny znepokojoval vždy fragment. Abych se mu vyhnul, potřeboval jsem do fotografie dostat prvek, který by z ní udělal kompozici – a tou byla osa. Snažil jsem se tedy najít osu přírody, dával jsem například fotografie, vzdálené od sebe jen několik vteřin děje, zrcadlově k sobě. Smyslem fotografie je zachytit to, co už se stalo, jako stále přítomné; i když už to neexistuje,“ říká autor a ukazuje na dvojici zvětšenin, na kterých pózují on a přítel filozof a literát Josef Kroutvor pod umělým vodopádem. Fotograf zachoval přesně místo záběru, ale při zvětšování jeden ze záběrů zrcadlově převrátil. Moment symetrie a nalézání osy v krajině uplatňoval i v dalších snímcích.

„Je to cyklus, na kterém je zobrazen filmový svitek v proudu řeky či igelitová folie v proudu vzduchu. Při mapování podzemní vody proutkařkou technikou jsme vytvořili za pomoci staré osvícené filmové pásky zemní kresby podle skrytých drah a pod nimi putovaly podzemní potůčky. Nebo jsem do dna vypuštěného rybníka po výlovu vyšlapal obrazec asi tak jako za sebou nechává stopu mušle, když hledá cestu. A pak jsem konfrontoval její pohyb s mými stopami v krajině, které pak pohltilo bláto,“ popisuje další trojici snímků Tomáš Vlček a podotýká, že na výstavu umístil také několik barevných snímků.

Ty vznikly při práci se starou kamerou, do které vkládal kazety s různými filmy. „Náhodou jsem měl u sebe barevný film. Připravoval jsem tehdy soupis plakátů z let 1890 až 1918 a hledal způsob jak ukázat půvab modelek jako něco živého, pomíjivého, marného i vzácného. Trhal jsem listy z módních časopisů a házel je do spadaného listí, které mělo být spáleno. Tuto akci z roku 1969 jsem nazval Listopad ,“ dodává autor, který v posledních třiceti letech vedl Ústav dějin umění AVČR, působil jako ředitel nadace Pražského kolegia umění, architektury a kulturní ekologie a ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie.

Vernisáž nové výstavy je naplánována do Domu umění na středeční 18 hodinu.