Početná filmová delegace přijela v sobotu vpodvečer do multikina CineStar zahájit předpremiérovou projekci nového českého snímku Anglické jahody. Dramatický příběh režiséra Vladimíra Drhy se odehrává během 21. srpna 1968, kdy vztah – nevztah dvou mladých lidí ovlivní setkání s ruským dezertérem.

„Je to ucelený pohled na tento den skrze osudy obyčejných lidí. Chtěli jsme se zároveň podívat na to, co se odehrává v myslích lidí, kteří sem nedobrovolně přišli a museli nést následky veškerého dění,“ řekl o snímku producent Pavel Melounek. „Původně vznikl jako scénář milostného příběhu k televiznímu filmu. Teprve když propadla práva České televizi, mohli jsme na něm pokračovat a vzniklo dokonce pět verzí scénáře. A přestože byl v 70. roce jako u jediného hraného českého filmu z té doby spálen negativ triptychu Návštěvy, ve kterém měl Vladimír Drha debutovat, nezanevřel a nemstil se… Naopak, snaží se hledat lidské rozměry na obou stranách,“ dodal Melounek.

Srpen poznali skrz film

Dle slov obou hlavních hrdinů jim natáčení přineslo také hlubší poznání zmiňovaných událostí. „Táta mi vyprávěl, že když přijely tanky, utekli jsme s babičkou do sklepa. Jinak jsem se ve škole moc nedozvěděl, až díky filmu jsem trochu víc do souvislostí pronikl. A osobně si myslím, že je podstatné si uvědomit, že to nebylo moc hezké a měli bychom se o to víc zajímat už jen proto, aby se taková věc nemohla opakovat,“ řekl představitel hlavní role Tomáše Ivan Lupták. Podobně se s událostmi seznamovala protagonistka jeho filmové partnerky Táni. „Já jsem navíc z Českého Těšína, kde bylo těžké zaznamenat, že se to stalo. Tanky pouze rychle projely. Ptala jsem se babičky, která říkala, že už se to tušilo dopředu, protože tanky byly přichystány za hranicemi. Celým filmem mě provázel pocit, že naše postavy tou okupací zase až tolik zasaženy nejsou, řeší si svoje problémy. Říkala jsem si, co jsme to za vlastence, že si jedeme na chatu… Ale nevím sama, jak bych se v té situaci zachovala,“ podotkla Marie Štípková.

Prototyp typického tatínka

Filmového otce Tomáše, Viktora Preisse, zastihly události srpna 68 v Itálii, odkud se se ženou vraceli ne zcela bez problémů domů.

„Návrat z vídeňského nádraží mně připadal jako válečný stav. Tam neválčili Rusové proti nám, tam válčili Češi proti Čechům. A to nebyla válka. Dostat se do vlaku nebo skrz frontu, která se několikrát točí, na sociální pomoc, zavalená sedadla potravinami, které už nikdo pak nepotřeboval…,“ vzpomněl Preiss, který vytvořil v Anglických jahodách prototyp „typického tatínka“.

„Řekl bych, že je to takový hořkosladký příběh člověka, který to odnesl už v době před tím, začínal se z toho vzpamatovávat, a když se nadechl, dostal další ránu… A vím, že dalších čtyřicet let žil v nějakém provizoriu. Je to tak typické pro generaci našich otců a dnes i už pro naši, že se člověk pousměje, ale zároveň mu mrazí. Já si nejprve říkal, co je to asi za člověka – je to sazeč, tiskař, grafik a jeho rodina je sociálně v podnormálu. Maminka je tou, která umí vařit, peče buchty a nakupuje. Táta vždycky vzplane pro nějakou ideu a vrátí se domů zpráskaný s vypadaným peřím. Syn se v tom snaží orientovat, ale důležitá je pro něj jeho holka… Mně se příběh té rodiny uzavřené jakoby do vajíčka líbí nejvíc. A vypadne z ní žloutek – tedy syn, o kterého se oni bojí,“ nastínil herec a chválil si režijní přístup Vladimíra Drhy.

Do jižních Čech už patřím

„Nabídka role ve filmu mě potěšila, my se s režisérem známe dlouho, ale moc jsme toho společně neudělali, takže jsem měl dojem, že je to můj starý známý. Společnost paní Divíškové a Pavly Tomicové při vzniku filmu byla bezvadná, režiséru Vladimíru Drhovi stačilo jen naťuknout. Bylo to velmi spontánní, nenápadné a nenásilné natáčení. A byl bych rád, kdyby se dnešní mladší generace tímto snímkem alespoň trochu orientovala,“ dodal Viktor Preiss, který je s jižními Čechami spojený více než padesát let.

„Zavedl mě sem táta. Od třinácti jsem se tady objevoval a byla to od začátku srdeční záležitost. Přivedl jsem sem svoji ženu, děti, koupili jsme chaloupku. Jako Pražák tady byl člověk vždy náplava, znal jsem Třeboň ještě starou a omšelou. Teď, když jí procházím, zdraví mě lidé a já cítím, že tam patřím, a to slovo náplava se na mě snad už tolik nevztahuje.“