Chtěl jsem zpívat i hrát divadlo jako komedianti

Už čtvrt století se na české hudební scéně pohybuje zpěvák Pavel Vítek. Vystupuje ale i v muzikálech a činoherních inscenacích. „Nemyslím si, že by se to mělo nějak oddělovat. Vždy jsem chtěl dělat hudbu i herectví dohromady,“ říká v rozhovoru, který Deníku poskytl ve studiu v Dubném u Českých Budějovic. Natáčel tu nové album, které vyjde příští týden u příležitosti jeho narozenin.

Jsme právě v Dubném. Co tu natáčíte?
Tady ve studiu České muziky právě dokončuji zatím největší projekt ve svém profesionálním životě. Je to komplet šesti CD a čtyř DVD, který se jmenuje Hity mého srdce. Byla to taková nabídka, která se neodmítá. Už dlouho jsem si totiž pohrával s myšlenkou, že bych chtěl nahrát svoje oblíbené písně.

Proč jste toužil nahrát písně, které již někdo zpíval před vámi?
To má souvislost už s mými začátky. Když jsem začal řešit, co budu v životě dělat, tak mi po mnoha dětských snech o mořské biologii či hokeji najednou učarovala kytara. Začal jsem si také psát písničky do sešitu, nalepoval jsem tam fotky zpěváků a kapel a opisoval texty a kytarové značky. Naučil jsem se tak nejen hrát na kytaru, ale i zpívat. Na repertoáru jsem měl písně od Olympic, Petra Nováka, Neckáře, Gotta nebo Kubišové. Ten sešit skončil ve starém kufru s poklady z dětství a nedávno při úklidu na mě najednou vypadl. Zalistoval jsem jím a zjistil, že ty písničky mám rád dodnes. Neztratily kouzlo, mají poctivé melodie a chytlavé texty. Říkal jsem si, jaká je škoda, že spousta z nich je polozapomenutá, a zrovna v tu dobu, jako kdyby to osud chtěl, přišla nabídka nahrát velkou kolekci toho, co mám rád.

Podle čeho jste písně vybíral?
Nejdřív jsem se zalekl, co na tolik CD dám, ale nakonec jsem ještě musel písně vyhazovat, protože těch krásných poctivých šlágrů je mnoho. Vybíral jsem opravdu podle srdce, roli při rozhodování vůbec nehrálo, jestli to byla slavná písnička nebo jestli ji dnes někdo zná. Bral jsem to, co jsem měl rád. Tak jsem třeba objevil jednu píseň od Jaromíra Majera. Dohromady je to nakonec skoro 90 nově nahraných písní. S mými vlastními, které budou na šestém disku, pak celkově přes sto.

Jaké to je zpívat písně idolů? Nebojíte se srovnání s originály?
Lidé určitě budou porovnávat, ale snažili jsme se k tomu přistupovat s určitou pokorou. Nechtěl jsem z těch písní v žádném případě dělat moderní songy. Vše je natočené s poctivou živou kapelou, protože nejsem zastánce počítačové chemie. To jde k moderní muzice, ale ke starým písničkám ne. Ctili jsme retrostyl, původní kouzlo. Snažili jsme se každé písni vrátit právě to hezké, co mi jako vzpomínka zůstalo v srdci.

Jak dlouho se nahrává tolik písní?
Kromě asi roční přípravy, kdy jsem vybíral materiál a třídil, to zahrnuje zhruba 250 hodin zpívání ve studiu a dalších 50 hodin při mixech. Dohromady jsem se tomuto projektu věnoval rok a půl.

Všechno vznikalo tady na jihu Čech. Máte k tomuto kraji nějaký vztah?
Vztah k jižním Čechám jsem měl vždy velmi kladný. Líbí se mi Šumava i krajina posetá rybníky. Kdybych nepotřeboval mít blízko do Prahy, tak bych si tady dokázal představit život. Můj vztah se také upevnil, když jsem se jako student DAMU přátelil s Karlem Rodenem, který pochází z Českých Budějovic. Jezdil jsem sem za ním a skrze budějovického rodáka viděl pravou tvář jižních Čech. Od té doby kdykoli sem jedu, dám si hodinku rezervu a vyloženě si vychutnávám krajinu. Nedávno jsem jel na festival do Českého Krumlova a zadal jsem si do navigace alternativní trasu. A ona mě vedla přes malé vesničky, kopce plné roubenek a statků. To jsem zase viděl jižní Čechy, jak jsem je zatím nepoznal.

Nedávno jste také vystupoval v Třeboni s muzikálem Postřižiny. Nevyšlo vám ale počasí a hráli jste v silném dešti. Jak na to vzpomínáte?
Velmi hezky, pokud jde o představení. Přestože lilo jako z konve, v hledišti bylo na 500 lidí. Bohužel pak se moje vzpomínka trochu zkalila, protože jsem si při couvání za hustého deště odřel blatník o bránu pivovaru. Ale úžasné to bylo, mě by v tomhle počasí na představení nikdo nedostal, vůbec jsem nechápal, že ti lidé dokáží sedět v pláštěnkách v dešti, bavit se a tleskat.

Vy jako herci jste neměli chuť to zabalit?
Já jsem byl zásadně proti, protože si myslím, že když lidé přijdou, nesmíte je zklamat. Nezklamat věrného diváka, to je zásada, které se vždy držím.

Postřižiny jsou vůbec docela zvláštní projekt, protože se v něm scházejí ochotníci s profesionály. Jak jste se k tomu dostal?
Nejprve mě ochotníci z Berounska oslovili na muzikál Noc na Karlštejně. Na to navázaly Postřižiny. Tam hraji kominického mistra De Giorgiho, a to mě lákalo, protože je to takový můj protityp. Je věčně naštvaný, zatímco já jsem poměrně pozitivní.

Jaké je vystupovat s ochotníky? Jde to dohromady?
Jde. Za prvé je to velice zkušená parta a za druhé za 25 let u divadla jsem se častokrát setkal s určitou únavou lidí, ztrátou nadšení, kdy nastoupila už jenom rutina a nutně odvedené řemeslo. A u ochotníků třeba toho řemesla není tolik, ale je tam ryzí nadšení, které působí jako elixír. Najednou jsem si znovu uvědomil, že k divadlu jsem šel proto, že z hraní mám radost.

Herectví jste vystudoval. Zmínil jste, že k hudbě vás přivedla kytara, ale proč jste nakonec šel studovat herectví?
Studoval jsem je proto, že jsem vždycky chtěl dělat zpěv i herectví. Moje vzory pocházely z Broadwaye, obdivoval jsem třeba Barbru Streissand, že zvládá oboje. Ani si nemyslím, že by se to mělo nějak dělit, prostě jsem chtěl dělat kumšt, hrát a zpívat tak, jako to bylo za dob dřívějších, kdy komedianti táhli od města k městu. Vždy jsem chtěl dělat hudbu i herectví dohromady, už na DAMU jsem inklinoval jak k činoherním rolím, tak k muzikálu. I když muzikálová scéna jako taková tehdy ještě neexistovala, jediné takové divadlo bylo Hudební divadlo v Karlíně.

Tam jste také začal svou profesionální dráhu.
Když jsem absolvoval DAMU rolí kouzelníka Arnoštka v Rozmarném létě, dostal jsem nabídku do Karlína. Zrovna tam chystali Cikáni jdou do nebe a já dostal krásnou roli. Ale současně jsem nazpíval písničku Má svůj den a roztočil se neuvěřitelný kolotoč. Najednou jsem hrál mnoho představení do měsíce, odjel řadu koncertů i vystupoval v televizi. Bylo to hrozně rychlé a zjistil jsem, že se to všechno stihnout nedá. Rozhodl jsem se tehdy pro populární hudbu. Asi také proto, že Karlín byl zaměřený spíše na operety, a to jsem nechtěl. Takže jsem uvěřil úspěchu a vydal se do šoubyznysu. S odstupem času si nejsem jistý, jestli to bylo úplně správné, nicméně dobré to asi bylo, protože osud vždycky ví, jak to s vámi zařídit, a stejně jsem se obloukem za dalších deset let muzikálem Dracula vrátil do divadla. A pak už u mě ty dvě linie jely paralelně.

Jak vzpomínáte na své začátky v pop music v 80. letech. Bylo to tehdy jiné než dnes?
Rozhodně, nebyly žádné soutěže typu SuperStar. Měl jsem to štěstí, že hned moje první nahrávka byla úspěšná, a postupně jsem se učil žít s popularitou a zájmem médií, musel jsem se obouchat na koncertech. Dneska bych asi začínat nechtěl, protože ty životy jsou jepičí. Mladí zpěváci třeba vyhrají soutěž, ale obávám se, že dnešní bulvární doba talenty jenom rychle vycucne, vyždíme a pak je odhodí. Myslím, že to budou velmi smutné osudy. Zbudou jim sny, které jsou potrhané, zničené a ne každý to unese. My jsme měli víc času naučit se s tím zacházet, musela tam být určitá míra pokory a asi i díky tomu jsem nikdy nebral popularitu jako hlavní kritérium svých životních hodnot. Za úspěch jsem vděčný, ale o to víc se také snažím poučit z neúspěchů a pádů.

Jaké neúspěchy máte na mysli?
Jéje, těch mám na kontě dost. Natočil jsem třeba některá neúspěšná alba, ne vždy se mi ve všem dařilo.

Nemá pak člověk chuť to vzdát?
To víte, že ano. Mnohokrát jsem měl chuť se na to vykašlat. Když jsem třeba udělal album, o kterém jsem si myslel, že je dobré, ale rádia ho odmítla hrát. Mohl jsem to chápat jako prohru, ale věděl jsem, že jsem odvedl to nejlepší, co jsem ze sebe v ten moment dostal. Tak jsem se prostě otřepal a šel zase dál. Musel jsem se naučit prohrávat, protože nikdo nevyhrává pořád, ale jde o to se z proher poučit pro další vítězství.

Hrál jste v celé řadě muzikálů. Který byl pro vás největší srdcovkou?
Rozhodně Bídníci, role Máriuse. Je tam výjimečná hudba. Ale možná jej mám rád také proto, že když jsem přišel na první zkoušku, neuměl jsem ani notu a musel se všechno učit a objevit v sobě tenorové polohy i jistou formu dramatického herectví a zpívání. Je to role plná emocí, v muzikálovém světě jedna z nejlepších. Nemohu ale také zapomenout na roli Stevena v Draculovi, protože Dracula pro mě byl první dotek velkého českého muzikálu.

Liší se muzikálové herectví od činoherního?
Ano, v jedné věci. Činoherec může odehrát cit během několika replik, kdežto když vám napíše například Andrew Lloyd Weber milostný duet, tak musíte emoci držet třeba čtyři takty. Když partnerka zpívá milostnou árii, tak se musíte celé tři minuty tvářit, že to posloucháte. Činoherec si také může dovolit jít víc do hloubky, do dramatičnosti. Muzikálové herectví spíš musí respektovat notovou linku. Pro mě byla obrovská škola, že jsem se mohl naučit to i to.

Máte ještě nějakou vysněnou roli?
Pokud jde o muzikál, tak bych si rád zahrál Fantoma opery. A když bych si ještě pár let přidal, tak bych chtěl hrát Harpagona a hodně mám rád Shakespeara, takže třeba Macbetha.

Během své kariéry jste vystupoval s celou řadou dalších zpěváků. S kým to byla velká výzva?
Velký vliv na moji kariéru měla moje kamarádka Eva Pilarová, která mě začátkem 90. let přivedla ke swingu. To byla důležitá zkušenost, trochu mi to připravilo půdu pro ten náročnější muzikálový repertoár. Opravdu rád mám třeba i Jitku Zelenkovou. Inspirovala mě ale spousta lidí, nedávno například Tina Turner. Byl jsem na jejím koncertě a viděl, že i v 70 letech může být člověk na jevišti sexy, plný energie a poctivé hudby.

Vydal jste také kulinářský cestopis. Jak vás to napadlo?
Jsem vášnivý cestovatel a postupně jsem objevoval exotičtější lokality. Přineslo mi to duchovní poznání, že my si tady v té české kotlině myslíme, že jsme pupek světa, ale kromě našich hokejistů, fotbalistů a prezidenta Havla nás nikdo nezná. Když jsem i v džungli řekl Baroš, tak věděli, o co jde, ale když jsem řekl, že jsem z České republiky, tak vůbec netušili. A začal jsem také zjišťovat, jak je cestování obohacující, když nepoznáváte hotelové komplexy, ale kulturu zevnitř, včetně jejich kuchyně. Kuchyň vypovídá o podstatě každého národa. Postupně jsem z cest místo suvenýrů začal vozit koření a recepty. Někdy jsem se také odvážil poprosit personál, jestli bych se mohl podívat do kuchyně. Potom jsem vydal knihu Naše cesty voní jídlem, která přináší nejen mé zážitky, ale i místní recepty. Připadalo mi, že by to zejména pro moje publikum mohlo být zajímavé. A opravdu mi přišlo hodně dopisů od spokojených čtenářek, které děkovaly, že jsem jim doma obohatil tabuli i citový život, protože láska skutečně prochází žaludkem.

Jaká kuchyně nejvíc chutná vám?
Nedám dopustit na středomořskou, která je kombinací kvalitního olivového oleje, zeleniny a ryb. A potom hodně ujíždím na Indočíně, thajské kuchyni. Mám rád kořeněná jídla, vína a k tomu výrazné lidi, se kterými si mám co říct. To je moje představa ideálně stráveného času.

Je ještě nějaká země, kam byste se rád podíval?
Určitě, za prvé na Aljašku, za druhé bych rád projel Austrálii a Nový Zéland. A za třetí, a to nejvíc, bych se rád podíval do oblasti Patagonie, kde jsem údajně prožil svůj minulý život. Byl jsem prý rybář a asi na tom něco bude, protože kdykoli přijedu k moři, tak jako první hledám hospůdku, kde jsou rybářské sítě a vůně rybiny.