Miloně Čepelku lidé znají hlavně jako spoluzakládajícího člena Divadla Járy Cimrmana, kde hraje už pětačtyřicet let. Je to všestranně aktivní muž, který píše básně a má vřelé vazby k jižním Čechám. Byl tady na vojně a často sem jezdí do českobudějovického rozhlasu natáčet oblíbený pořad Dechovka, to je moje.

Kdy jste naposledy viděl ježky?

Ježka jsem naposledy viděl před několika lety u nás v Opočně na zahradě za domem. Byl ale jenom jeden.

Ptám se proto, že jste v 60. letech napsal knížečku pro děti, která se jmenuje Běží ježek alejí.

Toho ježka jsem tenkrát neviděl vůbec, ale vymyslel jsem si ho. Jenže tahle knížečka mě trošku trápí, na besedách mi ji lidé stále připomínají. Vy jste taky napsal pohádku, říkají, dozvěděli jsme se to z encyklopedie. Přitom je to směšná záležitost na čtyři mrňavé stránky. Proto bych ji ke svému literárnímu dílu nepočítal. Tenkrát, když jsem ji napsal, mi možná ještě nebylo ani třicet let. Pracoval jsem tehdy v Československém rozhlase, kam jsem přišel v roce 1961 v pětadvaceti letech. Seznámil jsem se s Irenou Zítkovou, dělala redaktorku v Mladé frontě. Nabídla mi, abych napsal pohádečku, chci-li. Protože jsem chtěl, vznikla takhle nicůtka.

Začínal jste jako učitel. Nenapomohla znalost dětského světa tomu, že jste psal pohádku o ježkovi?

Ne. Spíš se objevila příležitost, abych se prosadil nebo se ukázal, a tak jsem pohádku o ježkovi napsal. Předtím jsem učil na základní škole v Novém Kníně, což pro mě bylo trošíčku zklamání. Ne to město, Nový Knín je dodnes jedno z mých oblíbených míst. Ale vystudoval jsem na Vysoké škole pedagogické obor český jazyk a literatura s aprobací na třetí stupeň. Představoval jsem si, jak budu chtivým studentům vyprávět o literatuře. A pak jsem se věnoval hlavně diktátům, slohům, které nebyly ke čtení, a pravopisným chybám, které jsem musel opravovat.

Měli jsme obor český jazyk a literatura sólo, což bylo pro život na škole velmi nepraktické. Učil jsem ještě další předměty, které jsem popravdě řečeno neuměl. Musel jsem se na ně připravovat z hodiny na hodinu. Kantořina mi proto jaksi nebyla po chuti, tudíž jsem koukal, kde nechal tesař díru. Chtěl jsem do Prahy, pokud možno blíž ke kultuře, hlavně samozřejmě k literatuře.

V české literatuře se moc Miloňů nepohybuje. Patří tohle jméno k vaší rodinné tradici?

Vůbec ne, tatínek byl Vojtěch a maminka Růžena. Když jsem si jich v dospělosti ptal, jak přišli k mému jménu, tak prý hledali v kalendáři něco zvláštního. V českém kalendáři byl tenkrát 31. srpna Miloň, a tak jsem Miloň. Jeden z mála dalších Miloňů, kterého jsem ve svém životě potkal, byl slavný divadelní fotograf Miloň Novotný. Bohužel už nežije. Protože fotografoval v divadle, tak fotil i mě. Miloň Miloňovi, Miloň Miloně.

Ze školy jste pak v roce 1961 přešel do Čs. rozhlasu, kde tehdy působilo mnoho zajímavých lidí.

Pracoval jsem v armádní redakci, patřili jsme tenkrát do Hlavní redakce pro děti a mládež. V redakci byli skvělí vedoucí, pánové Ferdinand Smrčka a Milan Maralík. Byli to velmi zkušení bývalí pedagogové a pod nimi se nám velice dobře sloužilo. Náš bezprostřední šéf byl major Slavomil Vondrášek, později podplukovník. Byl to také bývalý kantor, který musel v 50. letech pro svůj třídně neproblematický původ povinně do armády. Velice jsme si spolu rozuměli, byl takový náš táta.

Srpnová okupace v roce 1968 a normalizace byla zlomová i proto, že se lámaly charaktery. Jak jste tehdejší události vnímal jako redaktor armádního vysílání?

V srpnu 1968, když sem vstoupila „spřátelená vojska", jsme se účastnili vysílání proti okupaci. Naše detašovaná redakce rozhlasu byla na Vinohradech v Hviezdoslavově, dnešní Dykově ulici. Za to pak rozhlas dostal od vlády nejdřív vyznamenání a v následné normalizaci přišel naopak trest. Jasno nám všem bylo v srpnu 1969. Byli jsme svědky toho, co se dělo v Praze na Staroměstském náměstí. Viděl jsem, že tam Lidové milice a esenbáci zasahovali proti lidem, kteří tam jen tak stáli. Nešlo o žádnou manifestaci, nikdo nic nevolal ani nemával hesly a transparenty.

Když jsem viděl, jak vyskákali zpod plachet nákladních vozů a začali násilím tlačit lidi ven, věděl jsem, že bude zle. Dělal jsem tenkrát pořad Polní pošta, kde jsme hráli vojákům za dobré činy. A přišel rozkaz, že musím v nejbližším nedělním pořadu zahrát právě milicím za to, jak zakročili vůči protisocialistickým živlům. Tak to jsem věděl, že tam je moje hranice, za kterou nepůjdu. Řekl jsem: Kluci, nedá se nic dělat, dávám výpověď. A kolegové Jiří Šebánek se Zdeňkem Svěrákem řekli: No, když půjdeš ty, tak my jdeme taky. A koncem srpna 1969 jsme dali z rádia hromadně výpověď. Dostali jsme slib, že můžeme s rozhlasem spolupracovat nadále externě. Jenže spolupráce skončila za pár měsíců a potom už jsme tam nesměli překročit ani práh.

V dalších letech jste byl hercem Divadla Járy Cimrmana, kde působíte dodnes. Když nejste vidět na jevišti, jste slyšet. V Českém rozhlase České Budějovice máte pořad Dechovka, to je moje.

Jsem v rozhlase, vlastně v několika rozhlasech, skoro pečený vařený. Vedení českobudějovického rozhlasu před lety hledalo, kdo by se komentovaného pořadu ujal a mezi písničkami také něco o žánru dechové hudby prozradil, o interpretech i skladatelích, a tak jsme se dohodli. Jestli se nepletu, tak sem jezdím už deset let.

Posloucháte doma dechovku?

Že bych ji poslouchal jen tak pro potěšení, když přijdu domů, to říct nemůžu, ale poslouchám ji cílevědomě z profesionálních důvodů. Snad můžu říct, že se snažím mít o situaci v žánru stále přehled a dokonce leckde zasahovat do repertoáru i vlastní textařskou tvorbou.

Váš hlas dobře znají i posluchači Country rádia, kde uvádíte Knižní hitparádu.

Kolem knih se motám prakticky od dětství. Pomáhal jsem mnoho let půjčovat knížky v naší městské knihovně v Opočně. Chodil jsem tam za panem učitelem Matuškou, který mě nejen učil, ale byl tam knihovníkem. Jsem zkrátka knihomol. A literaturu jsem trošku vystudoval, tak se mi to hodí.

Napsal jste i několik knih, většina z nich vyšla až po roce 1989.

Po roce 1989 mi vyšly prakticky všechny, když pominu pohádečku o ježkovi. První sbírku jsem vydal sice v roce 1964 a druhá byla připravena na rok 1968 nebo 1969, jenže pak se udály události a byli zakázáni ti nejlepší básníci Jaroslav Seifert, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a další. Nechtěl jsem se drát mezi ty, kterým nevadilo, že jsou Mistři zakázáni, tak jsem si psal do zásuvky.

Teprve asi v roce 1988 se mi ozvalo královéhradecké nakladatelství Kruh, kde byl šéfem můj o rok mladší spolužák z opočenské školy, básník Vladimír Brandejs. Ten mi řekl, že už bych mohl zas vydat knížku, že ideologické šrouby povolily. Kývl jsem na to a v roce 1990 u něj vydal druhou veršovou knížku. Byla ovšem smůla, že v té době už společnost zajímalo něco jiného než návrat kdysi mladého veršotepce, takže knížka víceméně zapadla. Ale psát jsem nepřestal. Už na začátku 70. let jsem se pokusil o prózu, i když jsem věděl, že ji píšu do šuplíku, protože jsem se nemohl vyhnout událostem roku 1968 a 1969. To jsou ty Poklesky rozverné snoubenky, které vyšly roku 2005. Tím jsem se namlsal a vyprášil ještě něco dalšího ze zásuvek, například povídkovou knížku Svědectví inspektora Toufara a nově jsem přidal novelu Bezdětný otec a syn.

Poznal jste osobně někoho ze známých zakázaných spisovatelů, které jste uvedl?

Jako student jsem se potkal s Jaroslavem Seifertem. Byli jsme za ním u něj doma, když jsme v roce 1956 připravovali večer jeho poezie. Tehdy mu po pauze byl totiž nežádoucí už na začátku 50. let vyšla sbírka básní Maminka. Na ten večer tehdy skutečně přišel, to byl velký zážitek.

S Oldřichem Mikuláškem jsem jen korespondoval. Byl redaktorem poezie v brněnském literárním měsíčníku Host do domu. Otiskl mi vůbec první básničku, takže jsem k němu měl zvlášť sentimentální obdivný vztah a jeho poezie se mi líbila a líbí.

Jinak jsem se samozřejmě potkával se svými vrstevníky, se kterými jsem se znal téměř se všemi. Hodně se mě dotklo, že nedávno umřeli dva z nich nejdřív Jiří Gruša a brzy na to Josef Hanzlík. Ach jo, už se kácí v našem lese.

Za vrstevníky jezdíte i k nám do jižních Čech. Kam míváte namířeno jinam než do ulice U Tří lvů, kde sídlí rozhlas?

Jezdím sem pravidelně kvůli dechovce na festival Kubešova Soběslav. Skladatel Ladislav Kubeš byl ze Žíšova a jeho syn kapelník má chalupu v Borkovicích. Párkrát jsem byl také v Trhových Svinech na festivalu tamního rodáka Karla Valdaufa. Mám tady na jihu spolužáka z vysoké školy, psychologa a spisovatele Milana Nakonečného z Tábora. Pravidelně se tu v Budějovicích setkávám s rozhlasovým režisérem Otou Bílkem a s ilustrátorem už čtyř mých veršových knížek Jiřím Hovorkou. Ten ozdobil pěknými obrázky moje básnické sbírky Jen ještě jednou, Deník haiku, malou bibliofilii 14:3 a teď připravovaný Deník haiku 2.

Do Lišova zase jezdíme na kus řeči za spolužákem z vysoké školy, se kterým jsem v Praze bydlel na témže kolejním pokoji. Jihočeských přátel mám opravdu hodně.

V Českých Budějovicích jste byl dokonce i na vojně, že?

Byl jsem tady půl roku na letišti, ale ne přímo u pilotů a letadel, spíš v kanceláři u psacího stroje. Vojna rozhodně nebyla můj koníček, ale na kapitány Ježka, Dvorského a Kučeru rád vzpomínám. Byla s nimi i legrace. Na pivo jsme chodili na náměstí do Zvonu nebo do Slunce, děvčata se přede mnou tenkrát asi schovávala.

Stále jste v jednom kole. Jezdíte, hrajete, píšete, moderujete. Jak vlastně odpočíváte?

Přiznám se, že zatím moc neodpočívám. Od literatury si odpočnu v divadle a od divadla zase u knížky nebo v rozhlase. Mám štěstí, že dělám, co mě baví, a tak to neberu jako práci a povinnost. Dělám zrovna to, do čeho mám chuť a co jsem slíbil udělat.

Děláte, co vás baví, takže jste asi šťastný člověk, že?

Dá se říct, že to o sobě můžu prohlásit. Co to ale je být šťastný? Štěstí přijde a zase odchází. Štěstí není trvalý stav, ale určitá spokojenost s tím, co jsem směl a mohl dělat a ještě dělat můžu. Tohle u mě samozřejmě převládá.

Bude mi 76 let a dělám všecko možné. Hraji divadlo, píšu verše, prózu, dělám pořady pro rozhlas a občas se objevím i před televizní nebo filmovou kamerou. Do čeho jdu, dělám naplno a děkuji za to.

Miloň Čepelka

Miloň Čepelka (* 23. září 1936 v Pohoří u Opočna) je český básník, prozaik, textař, herec, scenárista a moderátor. Po studiích na Vysoké škole pedagogické v Praze (1954-1958, obor český jazyk a literatura) učil tři roky na základní škole v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil do Čs. rozhlasu jako redaktor. V roce 1967 zahájil, jako zakládající člen, působení v Divadle Járy Cimrmana. Je autorem několika televizních a rozhlasových her, pohádek, písňových textů, zábavných a literárních pořadů, několika básnických sbírek, tří novel a jedné knihy povídek, např. Když se dnes nevrátím (1964), pohádka Běží ježek alejí (1965), Abeceda lásky (1995), Mandel sonetů (2003), básnická sbírka, Deník haiku (2009), Bezdětný otec a syn (2010), hrál ve filmech, např. Jáchyme, hoď ho do stroje, Nejistá sezona, Báječná léta pod psa.