GLOSA: Totalita jako recept, jak přimět děti předčasně dospět

Když mi bylo deset let, došlo k událostem dnes známým jako „sametová revoluce". Někteří z dospělých se zlobili – „co ten může vědět?", když mne viděli po boku starších s trikolórou připnutou na kapsu bundy – jenže já jsem tenkrát moc dobře věděl, proč ji mám na sobě. Jaroslavu Hojdarovi (*1933) 
z Klenovic u Soběslavi bylo na konci druhé světové války dokonce dvanáct. Také on měl tehdy, v roce 1945, jasno, co že to vlastně právě „dohrálo svůj part“.

Při četbě Vyprávění válečnýho kluka, knihy s podtitulem Kronika protinacistického odboje na Táborsku, mi 
v hlavě stále dokola znělo: co když to takhle nebylo? Co když ti, o nichž se mluví v knize jako o hrdinech, ve skutečnosti takovými hrdiny nebyli? Otazníky se množí zvlášť při líčení aktivit komunistického odboje. Že by byl opravdu činný po celou dobu války? Jakou měrou Jaroslav Hojdar, který shromažďoval podklady pro svou knihu prakticky celý svůj život, jistě nejméně půl století pak záměrně, tedy jakou měrou tento pamětník líčí historická fakta? A nakolik je v knize přítomna spíše interpretace milosrdenství, které vůči našemu znovuprožívání minulosti nekompromisně, proti naší vůli, či spíše nezávisle na ní, uplatňuje paměť, chránící naše vědomí před velkými traumaty a existenciálními otázkami minulých časů?

close zoom_in Abych se dostal z bludného kruhu, přijal jsem Hojdarovo vyprávění jako smyšlený, fikční svět, do něhož jsem zván autorem. Postavy, jména lidí, kteří dávno nežijí, místa, která dnes už vypadají docela jinak. Řeknu to prostě – kdyby se nic z toho, co Hojdar popisuje jako kroniku jednoho regionu během Protektorátu Čechy a Morava, ve skutečnosti nestalo (a já věřím, že se většina toho, o čem píše, skutečně odehrála), nebude to nic měnit na vyznění jeho knihy, které vnímám ve třech rovinách: zaprvé jako snahu o vyrovnání s vlastní minulostí, svou a svých blízkých; zadruhé jako skutečně jedinečný regionálně historiografický počin, jehož autor jde po stopách historických faktů jako svědomitý slídič – a zatřetí jako obžalobu jakékoli totality pro jejich jedinečnou schopnost vraždění toho nejlepšího, co lidstvo ze sebe ve svých místních, státních či národních hrdinech vydává.

Katastrofa rodu Homo

Války jsou vlastně ekologickými katastrofami rodu Homo. Příroda, je-li nějaký druh ohrožen, zná recepty, jimiž do určité míry dokáže hrozbu zmírnit a časem i zahladit. Říkáme tomu pružnost, jindy odolnost. Když lidské společenství žije pod stálou hrozbou totalitní zvůle, vnitřním či vnějším ohrožením svého trvání, děti tohoto společenství „rostou rychleji". Ne tělesně, ale duševně. A společensky. 
A je přitom jedno, jestli jde 
o Protektorát Čechy a Morava v roce 1942, nebo o Sýrii dnešního rána. Že si ale toto „rychlení" vybírá svou daň na životech, je fakt, nikoli smyšlenka.

TOMÁŠ VEBER
Autor je učitel

Jaroslav Hojdar: Vyprávění válečnýho kluka. 200 stran, GplusG, 2014, 169 Kč.