Konec jednoho člověka, epochy i lásky. To vše obsáhl Josef Abrhám coby kancléř Vilém Rieger v hlavní roli filmu Václava Havla Odcházení. „Každý člověk je někdy vtipný, někdy dojemný a někdy směšný. Takový je život a tak jsem chtěl svou roli hrát. Bez těchto poloh by byla pouhou karikaturou,“ uvedl v roce 2011 pro Deník herec.

Jednu z podob odcházení jste prožil, když jste v 19 letech opouštěl Kunovice. Jaké to bylo?
Dědeček koupil v Kunovicích krachující cihelnu, dal ji do pořádku a prosperoval. Obchodoval s Baťou, jeho domky se často stavěly z našich cihel. Otec se stal jeho následníkem, cihlářem, což trvalo až do roku 1948, kdy došlo k znárodnění. Potom dostal práci v Praze a v roce 1959 jsme se tam stěhovali. Takže jsme taky seděli na těch kufrech, i když jsme nepřešli k Ragulinovým, jak je ve filmu řečeno. V tomto smyslu jsem to téma, odchod z rodného domu a vykořenění, zažil.

Co rozhodlo, že jste roli přijal?
Strach o život. Kdybych se nerozhodl, tak bych asi umřel. Byla to osudová nabídka, která se mnou zacvičila a lomcovala. Václav Havel za mnou přišel na narozeninách Landovského a říkal, že se mu líbila Kráska v nesnázích. To jsem si sedl na židli, protože mi v životě neřekl, že se mu něco líbilo. V Krásce jsem hrál navrátilce, kterému vrátí dům a šidí ho. To je poloha, která by mu mohla být blízká – dějiny jeho rodiny, Barrandova, Lucerny, postihy. Tam asi zahlédl, že nehraním a civěním bych se na to hodil. Ale v momentě, kdy jsem kývl, jsem se rozpadl. To jsou pak takové tlaky na psýchu! Zpětně si říkám: vydržel jsem to. A bylo to ohromné.

Jak jste spolu vytvářeli postavu?
Nechtěl jsem nabízet své damácké diplomové obratnosti: pomalu, rychle, vesele, smutně, protože je to stylizované. Ale zároveň to muselo být emocionálně naplněné. Jsou tam ode mě takové exprese i bláznovství, kdy je najednou veškerý civilismus Havla pryč. On to vyžadoval, chtěl ďábelské věci, na které bych si ani netroufl. A i předehrával, je fantastický herec, smáli jsme se, až jsme padali ze židle. Je velký vnitřní komediant.

Nastaly při natáčení momenty, kdy jste s jeho představou nesouhlasil?
Já jsem vůbec nechtěl nabízet své vidění postavy. Věřil jsem, že mě bere proto, že mu možná dokážu splnit jeho vidění. Vymazal jsem svůj názor na tu roli a chtěl jsem slyšet jen jeho. Samozřejmě, když šlo o běžné repliky, tak ne, ale u vypjatých věcí, kde je řada tirád o politice, charakteru a v závěru ta deziluze, to jsou velké árie až shakespearovského stylu.

Nebude příliš divadelní formát filmu pro publikum těžko přijatelný?
Původně to věru bylo napsáno pro divadlo! To má svoji stylizaci, v něm máte totální vjem a všechny postavy si střiháte sám podle toho, jestli vás baví. Tady je to 35 filmovacích dnů po záběrech za sebou. A v tom byl velký experiment, protože skoro každý by řekl, že se to pro film nehodí.

Která pochvala od Václava Havla vás při natáčení nejvíc potěšila?
V závěru, kde je dlouhý monolog. To byla těsně před klapkou korida. Herec je zranitelný uzlíček nervů, atakovaný 50 lidmi za kamerou, světlem a ještě vás u toho zvedají na laně. Jen velikou kázní se to dá vydržet. Jednu takovou tirádu jsem sjel a on říká: Výborně, řekl jsi to úplně přesně celé. Já na to: Taky jsem se to rok učil. To se nedá naučit za týden, to musíte natlouct do hlavy, abych vám to mohl říct ještě teď. Je to jako Shakespeare.mluvi