Jak uspokojit brblaly a neztratit tvář

Jít důsledně za vytčeným cílem není na škodu, když se nekráčí přes mrtvoly. Činohra Jihočeského divadla několik let důsledně přikládala pod kotel diváckých vášní z jistě nepřeberné zásoby nových her – mnohým se jejich testování mezí tolerance a vkusu jevilo přijatelné a v souladu s duchem doby, jiní, jejichž proud nesporně sílil, se však ptali po osvědčené klasice. Pro dramaturgyni Olgu Šubrtovou a šéfa činohry Martina Glasera tak nadešla chvíle rozhodnutí: jak uspokojit brblaly a nespokojence, ale přitom neztratit tvář, která začala být opět vidět i v širším než čistě regionálním prostředí.

Řešením se stala skladba nastávající sezony, kde, alespoň opticky, přibyla ta tolik žádaná 'klasika', ale s tou výhradou, že budeme překvapováni alespoň způsobem ztvárnění a provedení. To je v programu patrné již u první ze sedmi novinek – Rok na vsi bratří Mrštíků bude režírovat Břetislav Rychlík. Podobně jako v Havlíčkových Petrolejových lampách minulé sezony, také tento kus nejspíš prověří práci úplně celého souboru.

Tramvaj do stanice Touha z pera Tennessee Williamse je dnes již rovněž klasikou. Aby hra zůstala psychologickým dramatem a její provedení nebylo fiaskem, nesmí se pod tíhou hlavní postavy, křehké a tak trochu pomatené Blanche, 'složit' její představitelka. Již dnes se tak někteří zvědavci ptají: Kdo bude hrát Blanche? Hra sama nabízí mnoho prostoru pro aktualizace – stane se periferie divadelního New Orleans periferíí budějovickou nebo zkrátka naší periferií?

Ztřeštěnost před Štědrým dnem

Kdo by neznal film Škola základ života Jaroslava Žáka? S představením, jehož premiéra předcházela kdysi i slavnému filmu, vystoupí soubor na prkna v dubnu. O měsíc dříve nadejde chvíle pro Misantropa. Možná si právě tehdy notoričtí milovníci klasiky řeknou, že byli trochu obelstěni. Půjde totiž o verzi nikoli Moliérovu, nýbrž Martina Crimpa (*1956), který děj přenesl do současnosti, a ke všemu do Londýna. Crimp není u nás docela neznámý, jeho hru Venkov loni v premiéře uvedl brněnský Buranteatr, který ostatně v minulosti (2004) sehrál i Tramvaj do stanice Touha.

Těsně před Štědrým dnem, kdy jsou noci opravdu dlouhé, je možné zajít na premiéru Černé komedie Petera Shaffera (*1926). Mezi všemi nákupy a úklidem shlédnout nějakou tu ztřeštěnost jistě neškodí. Sama hra spatřila světlo světa již roku 1965 a je ji možné považovat rovněž za klasiku.

Osobně se nejvíc těším na Fuk Marie Goose. Goos (*1956), vrstevnice Crimpova, ve hře obnažuje vztahy jedné nerozlučné party, možná nejlepší na světě, nahlížeje snad mimoděk i do vlastní minulosti, do průrvy mezi tím, co člověk chtěl, a co nakonec dokázal. Hra, v originále Cloaca!, která již sklidila mnoho úspěchů po světě a byla základem pro film, snad zaujme i onoho konzervativně laděného klasikomila v Budějovicích. Už proto, že skrze ni divadlo pokračuje ve spolupráci s Petrem Zelenkou, jehož Očištění v podání jihočeské činohry získalo letos jednu z cen Alfréda Radoka.

Příslovečnou třešničkou na dortu každé sezony bývají premiéry před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Nadcházející divadelní rok vyvrcholí adaptací vskutku 'silvestrovskou' – převedením Boccacciova Dekameronu. Pokud si šéf činohry povzdechl pro časopis Samson (3/2011, s. 12), že povinností ansámblu „je vkus udávat, a nikoli obecnému vkusu podléhat a podbízet se“, bude možná právě Dekameron tou nejtěžší zkouškou, jež toto krédo prověří. Jihočeský divák chce totiž do divadla chodit především za zábavou – nápadně tak připomíná diváka lehkých filmů z dob světové hospodářské krize a let válečných, který rovněž utíkal od světa. Pokud ale vedoucí souboru nesleví ze svého kréda, čeká nás pestrá sezona s grandiózním vrcholem. A zase je na co se těšit.

TOMÁŠ VEBER
Autor je kulturní kritik