Především se musíte smířit s tím, že budete – možná navždy – v jeho stínu. Vyrovnávat se musíte i s nařčením, že vám slavné bratrovo jméno pomáhá v kariéře, že využíváte jeho popularity.


O tom všem by mohl sáhodlouze vyprávět Jan Kryl, mladší bratr slavného Karla Kryla, jehož písničky zná i současná mladá generace. Bratříček, který svá vrátka pro písničku začal otevírat až v posledním desetiletí.


Patřila k vaší básnické a textařské inspiraci Karlova tvorba, jeho postoje, neúplatnost a nesmiřitelnost?
Pravděpodobně ano, i když si to konkrétně neuvědomuji. Myslím spíš, že to prostě někde ve mně bylo uložené a že to jen čekalo na vhodnou dobu, aby to mohlo ven. Nebo na příležitost. A tou pro mne byla nabídka písničkáře Pavla Foltána v roce 1998. Předtím jsem si psal jen tak do šuplíku.
O rok později mi pak nabídl spolupráci Pepa Nos, se kterým jsem pak vystupoval následujících pět let. Od roku 2004 už působím sám.


Ukázal jste svou tvorbu Karlovi?
Ano, bylo to v roce 1989, ale Karel mě v tu chvíli nijak nepovzbudil. Asi měl plnou hlavu možností na návrat a mě automaticky přiřadil ke stovkám těch, kteří si píší prostě básničky jen tak, pro vlastní potěšení. Řekl, že je třeba nechat věci uzrát, vrátit se k nim někdy později. Karel byl sám v té době plný vzruchů a zmatků. Vlastně ani nechtěl, abych ho třeba vozil na koncerty nebo nějak infiltroval do písničkářského světa.


Proč myslíte, že nechtěl?
Možná mě chtěl od něčeho uchránit. Možná podvědomě cítil, že nová doba nebude zdaleka tak rovná a jednoduchá, jak si mnozí představovali.


A jak onu novou naději vnímal Karel?
Zpočátku velice nadšeně a euforicky. Navíc, i když byl dvacet let pryč, lidi znali jeho písničky – i ty vzniklé v exilu, a to bylo pro něho velice povzbudivé. Ovšem velice záhy pochopil, že se vývoj ubírá jiným směrem, než cinkot klíčů tenkrát předpokládal. A začal být opět oním protestujícím a zlořády tepajícím, neúplatným kritikem. A ne všem se to líbilo. Některým to vadilo proto, že se strefoval právě do nich, jejich podrazů a nečisté hry. Jiným proto, že jim příliš brzy bral růžové brýle.


Ale jeho vize se naplnily…
Bohužel ano. On to jen viděl dřív než my, a nechtěli jsme mu věřit. Karlovi ale to, co viděl a tušil, zlomilo srdce.


Máte pocit, že byste měl jeho standartu nést dál vy?
Ne, takhle jsem to nikdy nebral. Píši o tom, co vidím, co cítím, co mě zaujalo, co mi vadí a co mě provokuje, ale i co se mi líbí. Poetické verše vedle protestsongů, o lásce i o nešvarech, kterými se to kolem nás jen hemží. Ale nikdy jsem neusiloval o to, psát jako Karel. Své písničky skládám sám za sebe.


Nelitujete někdy, že jste se dal na profidráhu?
Ona to byla vůbec dost odvaha vstoupit po padesátce na volnou nohu s písničkařením. Není to jednoduché, ostatně jednoduché to dneska nemá kultura globálně. Vystupuji po školách s komponovanými pořady včetně vyprávění o Karlovi a jeho písničkách, v klubech a podobně. A to nejen po republice, ale v poslední době také hodně po Slovensku. Vystoupení si sháním sám, takže rozhodně nemám na růžích ustláno, ale nelituji.


Vraťme se ale zpět. Jak jste prožíval osmašedesátý rok, který se stal pro Karla rozhodujícím mezníkem?
Když do republiky vstoupily ruské tanky, byl jsem na vojně a měl jsem to přesně za třicet dva do civilu. Ty první okamžiky jsem tudíž prožíval v uniformě. Dost těžce jsem nesl to, že nám nebyla dána šance se bránit. Dneska se na všechno dívám už trochujinak. Krátce nato jsem se ženil, a když Karel odcházel za hranice – devátého září 1969 – nebyl mé nejstarší dceři Hance ještě ani celý měsíc. Takže jsem v té době měl navíc starost a odpovědnost za rodinu.


Měl jste někdy Karlovi za zlé všechny dopady, které vám jeho odchod do emigrace přinesl?

Neměl, viníkem byl přece režim a lidi, kteří ubližovali jiným lidem. Pracoval jsem tehdy jako civilní zaměstnanec ve vojenské opravně tanků, odkud jsem po prověrkách musel odejít. Stejně jako matka musela opustit vedoucí místo. Ale život šel dál. Rodina se rozrůstala, mám tři děti. Musel jsem si najít zaměstnání, abych je uživil, překonávat problémy s jejich umístěním na školy a desítky jiných potíží jako více méně většina mých vrstevníků.


Psali jste si s bratrem hodně?
Vlastně ani tak moc ne, nechtěl mi přidělávat další těžkosti. A také co jsem mu mohl psát, aby to nevypadalo jako stěžování? Psal si hlavně s maminkou a já většinou připojil k jejímu dopisu pár řádek.


Co vám vadí na dnešní době?
Především stále sílící agresivita, surovost, krutost. Také tunelování a korupce i na nejvyšších místech. Absence státnické moudrosti a odtrženost politiků od běžného reálného světa obyčejných lidí. Mohl bych ještě pokračovat. Co mi chybí, je skutečná demokracie, lidství, láska člověka k člověku… Je asi otázkou možná několika generací, než se k tomuhle dopracujeme.


Komu chcete hlavně zpívat?
Navzdory tomu je ještě spousta dobrých, slušných lidí, pro které jsou čestnost a poctivost víc než slova. A určitě stojí zato snažit se vštípit skutečný morální kodex vycházející ze zásad desatera mladým lidem, kteří teprve vstupují do života a hledají svou cestu.