Teď se při psaní veršů inspiroval skleněnými plastikami dlouholetého přítele, skláře Jana Gabrhela z Chlumu u Třeboně. „Honzovi je už pětaosmdesát a mně jen o pět méně, tak jsem nám k narozeninám vydal malou knížečku," svěřuje se rodák z Mladého u Českých Budějovic.

Životní sázka na keramickou hlínu nebyla přitom u něj vůbec náhodná. „Jako malý kluk jsem nebyl nijak zvlášť řemeslně zručný a táta mě tedy jednou vzal za ruku a odvedl do hrnčírny v Hrdějovicích. Tenkrát tam ještě pracovali Josef a Karel Štěpánkovi, kterým výrobna před začleněním do výrobního družstva patřila," vzpomíná Karel Příhoda, který se v hrdějovické hrnčírně stal roku 1949 prvním poválečným učněm.

Hned jak se v dílně rozhlédl, říkal si, že je to jeho parketa. Viděl kolem hrnčířské kruhy, všude to vonělo hlínou, fajfkami a potem. „Mně se tam líbilo, a tak jsem i zůstal. Vyučil jsem se a později se tam i vrátil dělat," pokračuje kumštýř, který úspěšně vystudoval keramickou školu v Bechyni.

„Profesor Bohumil Dobiáš 
z Bechyně, který se pak stal mým nejoblíbenějším profesorem, byl kamarádem bývalých majitelů hrdějovického hrnčířství bratrů Karla a Josefa Štěpánků. Dělal u nich své práce a dojížděl za nimi. Tam si mě také poprvé všiml. Když potom pan Štěpánek věděl, že chci jít na keramickou školu, poradil mi, abych zkusil udělat z hlíny postavu hrnčíře, kterou přece dobře znám. První sice nestála za nic, ale udělal jsem jich víc a postupně se vypracoval. Když jsem pak přišel k přijímacím zkouškám do Bechyně, byl jsem už vyučený, zatímco ostatní kluci a holky tam šli rovnou ze školy. Měli jsme udělat volnou práci a já se hned rozhodl pro postavu hrnčíře. Ostatní brali hlínu poprvé do rukou, lepila se jim a mazala na ruce, zatímco já už věděl, o co jde, namočil jsem prkénko a do tří hodin jsem měl panáka jako vyšitého," vzpomíná Karel Příhoda.

close Rodák z Mladého Karel Příhoda prožil v žáru keramických pecí desítky let. Nyní si k osmdesátinám, jež oslaví 12. února, vydal sbírku básní s fotkami skleněných plastik Jana Gabrhela. zoom_in

Po maturitě dostal umístěnku do Výzkumného ústavu elektrokeramiky v Hradci Králové. Protože věděl, že kluci z Budějovic většinou rukují až na východní Slovensko, přihlásil se v Hradci k trvalému pobytu. Vyšlo mu to, protože po čtyřech měsících narukoval do Prahy. Potom Karel Příhoda sloužil dva roky u strážního praporu.

Po vojně se vrátil do rodného kraje a zpátky ke keramice. „S výběrem povolání jsem se trefil do černého. Zůstal jsem u hlíny celý život a ten byl krásný," tvrdí po letech.

Nejdříve nastoupil jako mistr v podniku Calofrig Borovany, kde se vyráběly u lisu tvárnice z křemeliny. „Vydržel jsem tam však jenom pouhé čtyři hodiny," usmívá se své krátké kariéře.

„Vyfasoval jsem solvinu a montérky, které jsem 
v náručí nosil halou, kde byl pekelný randál. A pak jsem je šel zase vrátit."

Místo toho nastoupil do cihelny v Lišově, kde byl čtyři měsíce, a odtud zamířil v roce 1958 do podniku Sfinx ve Vrátě. „Po roční praxi u pecí jsem dělal mistra v malírně, kde jsem šéfoval asi šedesáti ženským. V té době jsem už jezdil do Hrdějovic pro hlínu, kde jsem potkal i svého budoucího dlouholetého parťáka Tondu Škodu. Dělal tam mistra 
a přemluvil mě, abych šel za ním.V roce 1960 jsem tedy nastoupil do Jihotvaru jako vývojář a vrátil se znovu tam, kde jsem začínal roku 1949 jako učedník. Následujících třicet let pak bylo mých nejkrásnějších i nejplodnějších," říká Karel Příhoda.

close Rodák z Mladého Karel Příhoda prožil v žáru keramických pecí desítky let. Nyní si k osmdesátinám, jež oslaví 12. února, vydal sbírku básní s fotkami skleněných plastik Jana Gabrhela. zoom_in

Ve fabrice oba začali obměňovat sortiment a místo popelníčků a kouřících chaloupek se dostali až k vyhlášené režné nebo selské keramice. „Tonda byl výborný a o několik tříd lepší než já, 75 procent práce bylo jeho," připomíná Karel Příhoda. „Měl obrovský dar, byl trpělivý a jeho linka a tvar, to bylo něco. Asi v roce 1963 byla Světová výstava keramiky v Praze, kde jsme dostali i čestné uznání."

Hrdějovický Jihotvar pak léta vyráběl užitkovou i ozdobnou keramiku podle návrhů Antonína Škody a Karla Příhody. Lidé dodnes mají doma například jejich selskou keramiku 
s modrými vzory. „Rád jsem dělal i do architektury a zhotovil jsem třeba keramickou stěnu do obřadní síně táborského hřbitova," prozrazuje Karel Příhoda, který na přelomu 80. a 90. let odešel na volnou nohu.

close Rodák z Mladého Karel Příhoda prožil v žáru keramických pecí desítky let. Nyní si k osmdesátinám, jež oslaví 12. února, vydal sbírku básní s fotkami skleněných plastik Jana Gabrhela. zoom_in

V ateliéru na rohu Mánesovy ulice dělal až do roku 2002, kdy se suterénem prohnala povodeň a on ze dne na den 
s keramikou skončil. Potom začal Karel Příhoda malovat, ilustrovat knížky a také psát.

„Po hlíně se mi nestýská. Kolikrát to byla nádeničina, dnes mi stačí plátno a štětce," usmívá se jubilant. Výstavu k osmdesátinám, které bude mít 12. února, neplánuje. „Měla být už koncem roku, jenže jsem byl v nemocnici, 
a teď už se mi do přípravy nechce," mávne rukou Karel Příhoda s tím, že se raději věnuje malování a psaní.