Fotografka, která spolupracuje s agenturou Reuters, dostala letos i ocenění na World Press Photo za snímky homosexuálů v Kongu. V Czech Press Photo s nimi zaujala loni, předloni se záběry rodea vězňů v americké věznici Angola ve státě Luisiana. Své první Czech Press Photo má 
z roku 2010, kdy fotila  rodinu v nepálském Káthmándú.

„Radost samozřejmě mám, je vždycky příjemné zaujmout doma,“ říká 33letá Jana Ašenbrennerová, jež pochází z Nové Vsi u Českých Budějovic, ale žije v americkém San Franciscu. Nejraději fotí lidi. „Baví mě portréty, ale hlavně dlouhodobější, hloubková reportáž. V mé práci dominují sociální témata, problematika týkající se menšin a žen. Snažím se lidi pochopit 
a co nejvěrněji zachytit jejich příběhy. Radost, veselí, lidský uděl, ale mnohdy i bolest 
a těžké utrpení,“ řekla Jana Ašenbrennerová.

Za soubor fotografií z porodnice v africkém Kongu získala letos Jana Ašenbrennerová jednu z cen v soutěži Czech Press Photo.Co vás do Kakwende přivedlo?
Příběh v porodnici v Kakwende jsem fotila pro neziskovou organizaci Maltesere International. Fotila jsem v této oblasti jejich projekty, které se specializují na čistou vodu. Budují také zdravotnická zařízení, nemocnice. Porodní oddělení v Kakwande, operační sál, jsou jedněmi z těch míst. Když jsem viděla chod a shon porodnice, rozhodla jsem se udělat rozsáhlejší projekt, který tuto atmosféru vystihne. Do míst se budu s největší pravděpodobností příští rok vracet.

Jak jste tamní dění prožívala?
Poměrně intenzivně. I přesto, že v porodnicích jsem už fotila, v Kakwende jsem poprvé viděla císařský řez. V místních podmínkách má lékařský tým mnohá omezení, a tak musí pracovat nesmírně rychle. To, co jsem viděla, byl tak trochu zázrak. Měla jsem slzy v očích, když jsem poprvé viděla, jak přivedli dítě na svět. Matka přišla na sál, dostala narkózu, tým se pomodlil a minutu a půl poté bylo dítě na světě.

Za soubor fotografií z porodnice v africkém Kongu získala letos Jana Ašenbrennerová jednu z cen v soutěži Czech Press Photo.

Který příběh vás nejvíc zasáhl?
Jednoho dne se matka, která byla poslána na operační sál na císařský řez, rozhodla, že na něj nepůjde. Proti zákroku protestovala asi přes dvě hodiny, během kterých ji celý tým včetně obou doktorů přemlouval, ať neriskuje zdraví své ani dítěte a nechá se operovat. Asi po třech hodinách, kdy se nic nedělo a matka se nerozhodla jinak, přišel doktor a v podstatě ji dovlekl na operační sál. Ona ho v slzách, s velkým nářkem následovala a nepřestala plakat, dokud nedostala narkózu. Tohle pozorovat bylo hodně dramatické. Když bylo po operaci, její syn na světě a ona spala, tak celou dobu, co se probírala z narkózy, mluvila ze spaní v místním jazyce. Ve spánku se bála o své děti, prosila Boha, aby ochránil její potomky. Až v následujících dnech jsem se dozvěděla, že v minulosti přišla o dvě děti, poměrně krátce po porodu.

Jak složité bylo snímky pořídit?
Co se týče prostředí, nebylo to tak složité. Nemocnice byla hned vedle místa, kde jsem spala, takže když se něco dělo, místní doktor mi zavolal a já tam mohla do pěti minut dorazit, pokud jsem zrovna byla ve vesnici. Nejtěžší bylo fotit bolest. Neuvěřitelnou fyzickou bolest, kterou některé matky prožívaly. A teď nemyslím jen porodní bolesti, které k porodu patří. Když jsem viděla, jak před operací zavádějí ženě kanylu do žíly a ještě na čtvrtý pokus se jim to nepovedlo, tak na mě šly mdloby. Bolest, kterou žena cítila a vyjadřovala, jsem cítila tak silně, že jsem na moment nebyla schopna fotit. Musela jsem to jít rozdýchat ven.