Konec Solnice obrečím, říká její šéf

Sedmička jako šťastné číslo tentokrát neplatí. Budějovický klub Solnice v úterý slaví sedmé výročí, jenže 31. prosince definitivně zavře. Poslední čtyři měsíce jsou ale programově ještě pěkně nadupané. „Nechci, aby se končilo smutně, ale aby lidé odcházeli plni zážitků,“ říká třiatřicetiletý dramaturg klubu Jiří Grauer.

Ptát se, kde budete trávit úterní večer, je asi zbytečné. Zajímá mě, ale s jakými pocity?
Já už jsem sentiment hodil za hlavu, když se v zimě rozhodovalo o tom, že Solnice definitivně končí. V tu chvíli mi to bylo hodně líto, ale od té doby vím, že to tak je. Těším se na lidi, na muziku a myslím, že ta deprese z odchodu přijde až na přelomu roku, během posledních pár dní. Teď je toho programu tolik, že mi to nepřijde.

Vraťme se zpátky v čase. Jaké bylo vaše první setkání se Solnicí?
Vkročil jsem tam poprvé v květnu 2004 a byl jsem nadšený. Najednou jsem vešel někam, kde byla scéna pro malé divadlo, hrála se tam muzika, byl tam bar, cítil jsem se tam jako doma.

Díky vám se do Solnice dostal jazz, který se stal jedním z pilířů programu. Jaké další milníky podle vás učinily z klubu tak jedinečné místo?
Milník byl možná v tom, když začal být klub otevřený i mimo oficiální akce a lidé si tam začali chodit jen tak zahrát. A další změna byla, když se tam přestala dávat větší a dražší divadla, protože ten prostor k tomu nikdy nebyl. Vždycky jsem byl jenom ve stresu: diváci neviděli, technicky to nevyhovovalo, ale bývalé vedení si přálo nasměrovat klub i takto. Ale tam je nízký strop, nízké pódium, diváci sedí v řadě za sebou… Divadlo Ungelt tam prostě nepatří.

Jste hlavně hudební dramaturg. Zkuste vybrat tři nejlepší koncerty, které jste tam prožil.
Nezapomenu na můj první velký koncert, Hansarda s Irglovou, tenkrát je ještě znal málokdo. Byl jsem tak vystresovaný, že se mi udělalo špatně a musel jsem odejít, ale co jsem viděl na zvukovce, to byl jeden z těch top, kdy ona hrála ještě na staré tříčtvrteční křídlo naladěné silou vůle. Potom každý koncert Blue Effectu tam má úžasný náboj a zvuk, vždy mě dostane. A Traband, jejich koncerty mě tam berou úplně nejvíc – muzika, která je do takového prostoru jako dělaná, hrajou tam prakticky od začátku, každý ten koncert je jiný a pokaždé je to s Jardou Svobodou dost silný zážitek. To jsou ty velké. Ale kolikrát mě dostala jazzová kapelka, na které bylo 15 lidí, kdy jsem si říkal: nic lepšího jsem snad v životě neviděl. Třeba slovinská Jazzoo, která mě dostala na kolena mixem jazzu s přesahy do world music.

Hodně lidí mluví v souvislosti se Solnicí o geniu loci. V čem ho spatřujete vy?
Když přijdu v centru do jakéhokoli renesančního nebo gotického domu a je citlivě udělaný, má vždy atmosféru. Prostor Solnice je tak nestandardní obrovským množstvím trámů, že zaujme každého. A atmosféru umocňuje, že se uvnitř nic neprodává, nikdo na vás netlačí, není to restaurace ani obchod a můžete si ten prostor v klidu užít. Atmosféra toho domu je tak silná, že tam vyzní koncert pro deset i dvě stě lidí, pohádka, přednáška i komerční party.

Končíte, protože chcete jednak napřít síly jen do Baziliky a jednak kvůli milionovým dluhům. Jak jste je mohli udělat s nájmem 300 korun na rok?
Ten dluh vznikl v souvislosti s fungováním celé společnosti Bazilika, která začínala v Solnici, rozbíhala odtamtud provoz centra Bazilika, které se stavělo řadu let, sháněly se na něj finance ze všech možných zdrojů. Otevíralo ve stavu, kdy nebylo vybavené, ještě nebyly poplacené všechny stavební zakázky, které se umořovaly z provozu a od začátku chyběly přislíbené dotace.

Poslední sezona

Takže Solnici podřezala větev Bazilika.
Řekněme, že Solnice se svezla se stavem celé společnosti.

Ze Solnice bude od příštího roku hospoda. To znamená konec malých akcí. Nemrzí vás to jako dramaturga?
Dějí se tu věci klubového charakteru, které nedělá jen Solnice. Když se podívám, kolik se toho děje ve Velbloudu, v literární kavárně, v Brownu… Vznikají z kulturního přetlaku, který v sobě mlaďoši mívají. To vytváří docela silné podhoubí. Divadlo J.K. Tyla otevírá nový prostor a myslím, že se objeví ještě něco dalšího.

Jaký je váš názor na klub Nová Solnice, který by měl od ledna fungovat v místě knihkupectví Tyché?
Mohl by být funkční a převzít část dramaturgie Solnice. Jen pořád nevím, jak bude fungovat vztah s nájemníky ohledně hluku, protože tahle otázka ještě není vyřešená. Ale klub má výborný potenciál na folkové a jazzové akce, na pohádky a malá divadla.

Solnice slaví 21. září, sedm let. Jaká bude oslava?
Já to nechci nazývat oslavou. Chtěli jsme připomenout, že přesně tenhle den před sedmi lety otevřela, má poslední výročí a ať si lidé užijou. Chtěli jsme, aby se tam zastavili ti, kteří s ní měli co do činění, dali si skleničku, prohodili pár slov. A k tomu, aby to mělo atmosféru, jsme pozvali hudebníky, kteří tam hrávali. Je to jam session, základ je domluvený, třeba Pepa Fojta ze Sunplugged. Bude to večírek ve stylu bigbítu a funky.

Solnici čeká poslední podzimní sezona. Vyberte z programu pár zajímavostí.
Z hudební části Bran, nejlepší moderní keltská muzika v Čechách. Vlasta Třešňák a band, Jan Spálený s ASPM. Poslední Jazzové dny a bonbonkem pro náročnější budou čtyři koncerty festivalu současné hudby Ostinato. Z divadel Studio dell'arte, Malá scéna Husy na provázku, Buchty a loutky a velký prostor dostanou místní pohádkáři.

Na konci prosince bude v Solnici velký mejdan. Poodhalíte program?
Vím, že bych nechtěl, aby se končilo smutně. Na konci roku jsou lidé zvyklí slavit a scházet se, chceme to pojmout jako dvoudenní festival divadla a hudby. Domlouváme, že hlavní koncert by završili Traband a Studio dell'arte, které Solnici otevíralo. Chceme, aby se tam lidé potkali naposled a odcházeli unavení a plni zážitků.

Budete dojatý?
Myslím si, že ten konec strašně ořvu. Ale vím, že nebudu sám, a to mi dost pomůže.

Čtěte také: