Vždycky takhle na podzim přichází chuť na rodopisný štrúdl. Zběsilé léto je pryč, houby nasušeny, Šumava se nám začíná pěkně vybarvovat. Čas se zklidnil, kraj pod horami je tichočeský. Kapr se ožene ploutví po pavučině babího léta a jabloň v sadu vzdechne pod tíží voňavého břemene. Nastala doba rodopisného štrúdlu. Ještě je čas do Dušiček, jen první rybníky zvedají stavidla a mlhy se řinou na Blata.

Staré cesty lemované trnkami a šípky mne - někdy pěšky, jindy na kole - vedou okolo Lhenic k Netolicům, vyjdu na Peklo a sejdu k Podroužku, loudám se po hrázích se švarcenberskými duby. Výhybka opuštěné lokálky mě postrčí ke Třetině a Volšojcům. Pak Štumpír a Hlavatce, vltavíny skřípou pod nohama, v dálce věž sedleckého kostela. Zapálím svíčku na hrobě, jdu od kapličky ke křížku a třeba až k Plástojcům. Jedno dvě kubatovská piva a hajdy zpět k Vodňanům. V dálce vykukují Boubín s Bobíkem, ale já se rád nechám zlákat libějckými zámky či sady u Krtel. Co chvíli mě pozdraví šupinatý kapr či zapomenutý křemenáč.

A kudy jdu, tam si utrhnu z jabloně u cesty či v rohu sadu jablko. Jedno, ne víc, tu malé, tu větší, tu vyleštěné sluncem, tu zas pokroucené a pomačkané. V každé druhé vsi tady žil některý z mých předků. Dohledal jsem, v kterém stavení se kdo narodil, a vím, v jakém statku coby děvečka sloužila má babička. Jo, tímhle úvozem mí prapradědečkové chodívali na pole a támhle můj prastrýc plavíval koně.

Ve večerním volarském vlaku pak prohlížím pestrou snůšku plodů, které patří ke kraji mých předků stejně jako barokní štíty selských stavení, stejně jako zlatavé hladiny rybníků, stejně jako kupole Lomečku. Šumavský večer už studí, a o to víc pospíchám domů. Směs jablek, jakou by vám v žádném obchodě nenamíchali (ano, i nějaké to zimní), nakrájím do misky po pratetě, přidám rozinky, skořici, cukr, taky pár švestek, zamotám vše do těsta a strčím do trouby. „Že se ti s tím chce takhle na samej večír ještě dělat?“ diví se žena, ale vůni, která posléze provoní byt, pak ne a neodolá. Rodopisný štrúdl je taková pěkná tečka za tím naším případem; manželčin rod je od Bavorova.

ROMAN KOZÁK
staromilec