Na školním výletě v Londýně cvakla kolotoč Big Eye, a hned je z toho druhá cena. Patnáctiletá Eliška Kojanová uspěla ve fotografické soutěži Zblízka i z dálek, její fotografii s dalšími můžete vidět v českobudějovickém Ateliéru U Beránka.
„V květnu jsme byli na výletě se školou v Londýně a zrovna tenhle snímek Big Eye jsem nafotila u Temže,“ prozrazuje patnáctiletá Eliška Kojanová z Českých Budějovic.
„Fotografuji už druhým rokem, hlavně mobilem, ale teď jsem dostala digitální zrcadlovku.“
Zahraničí se nebojí, protože oba její rodiče cestují rádi.
„Když jsem byla menší, jezdila jsem po evropských zemích. Byla jsem v Norsku, Francii, ve Španělsku, v Itálii. Chtěla bych se podívat na Island. láká mě vzdálenější exotika, jako je Indie nebo Nepál. Mým snem je podívat se na Madagaskar nebo na Galapágy. Moc ráda bych tam jela s nějakou partou, ale chci, abychom tam kromě cestování ještě pomohli přírodě.“
Přemýšlí žákyně deváté třídy ZŠ Nerudova, že s cestováním spojí i profesní život?
„Chtěla bych na gympl, ale kam dál, ještě nejsem rozhodnutá. Mým snem je veterina, protože chci pomáhat zvířatům. Doma máme psa Kačenku, morče Amálku a pak ještě máme rybičky, ale ty se nijak nejmenují,“ směje se.
Cesta na Tchaj–wan
Možnost udělat zajímavé snímky měla Eliška i letos o prázdninách. „Byla jsem navštívit Tchaj–wan, kde studovala moje sestra, a pak na chalupě v Orlických horách.“
Z úspěchu dcery má velkou radost její maminka Irena Kojanová, šestačtyřicetiletá zaměstnankyně Krajského úřadu. „Máme dvě holky a mladší Eliška je jiná než starší Anička. Ta ráda cestuje, odmalička s námi jezdí pod stan a v osmi letech už byla poprvé v Norsku. Zato Eliška se drží spíš doma. Když jsme jí říkali, že by mohla v budoucnu vyjet někam do rodiny, nechce o tom ani slyšet.“ Starší Anička odjela v osmnácti letech na Tchaj–wan. „Byla tam v rámci školní výuky, dělala třetí ročník. Bylo to pro ni hrozně těžké, protože se ocitla v absolutně odlišném prostředí. I když tam je mírumilovná kultura a náboženství. Anička měla problém v tamější rodině, protože rodiče nemluvili anglicky. Musela pak volat na pomoc mladší lidi, kteří anglicky rozuměli. Ve škole se ale zase učila čínsky.“
Anička procestovala s rodiči celou Evropu. „Teď chodí na gymnázium. A co by jednou chtěla dělat? Je nadaná na kreslení, mysleli jsme, že půjde na uměleckou školu. Teď chce zase studovat teologickou fakultu. Hodně pomáhá v charitě a chytlo ji to za srdce. Je to sice bohulibá činnost, ale na uživení to možná nebude,“ přemýšlí nahlas Irena Kojanová.
Jako matka dvou mladých dcer jednoznačně doporučuje ostatním rodičům, aby své děti pouštěli na cesty do zahraničí i na dlouhodobé studijní pobyty.
„Myslím si, že určitě získá samostatnost a obrovsky se zdokonalí v jazyce. Na Tchaj-wanu Anička mluvila s ostatními cizinci anglicky, takže si tenhle jazyk pořádně procvičila. Pak chodila do komunity Američanů, kde zase mluvila americkou angličtinou. Tady má někdy problémy s výslovností, na gymnáziích se učí spisovná britská angličtina. Navíc se tam také naučila mluvit čínsky. My jsme jenom rádi, když v tomhle jazyce bude pokračovat a rozvíjet ho, protože čínština má obrovskou budoucnost.“
Cestování má rodina v krvi. „Manžel Vladimír je učitel, a přes prázdniny se svou cestovkou a studenty je pořád někde v trapu. Ale i já ráda cestuji, takže jsme někdy v trapu spolu. Máme společné zájmy, jezdíme rádi na hory.“
Sovětský magnet
Irena Kojanová je přesvědčena, že do obliby znovu přícházejí země východní Evropy.
„Myslím si, že bývalý Sovětský svaz je pro cestovatele hodně přitažlivý. Pro starší generaci už možná ne, ale mladí lidé chtějí na východ rádi. Východ je kupodivu hodně přitažlivý i pro západní Evropany. Manžel spolupracuje s gymnáziem v Německu, odkud rádi využívají jeho nabídek. Jezdí na Ukrajinu, teď byli v Petrohradu, Slovinsku nebo Rumunsku. Mladí lidé rádi jezdí do hor pod stany. Tyhle prázdniny na východě jsou velmi přitažlivé,“ dodává Irena Kojanová.
