Ivana Martina Jirouse, řečeného Magor, zná veřejnost především ve spojení s nejslavnější českou undergroundovou kapelou Plastic People. Ta vznikla v problematickém roce 1968 a hrála písničky ovlivněné zejména americkou skupinou Velvet Underground. Téměř od svého zrodu měli Plastici potíže s komunistickou mocí předchozího režimu, někteří z nich byli dokonce odsouzeni k nepodmíněným trestům.Tehdejší jejich soudní procesy, proti nimž vystoupila řada příznivců kapely, ale i mnozí z tehdejších opozičních intelektuálů, byly jednou z nepřímých motivací ke vzniku Charty 77.


I. Jirous je mimo jiné autorem řady básnických sbírek, které ve velké většině vyšly v samizdatu – zmiňme například Magorovy ranní zpěvy, Mládí nevykouřené, Magorova mystická růže, Magorovy labutí písně apod. Kromě nepostradatelné revolty je z nich patrný i vliv tehdejší poezie Egona Bondyho. Také po revoluci jsme se mohli setkat s knižními tituly z jeho pera, např. s knihou Ochranný dohled, Magorovi ptáci, ale také s verši pro děti. V loňském roce získal Jirous za svou celoživotní tvorbu Cenu Jaroslava Seiferta. Ani v současnosti se však básník a buřič, který žije nyní na Vysočině, nedokázal zcela zařadil do konvenčního stylu života, takže i nyní má problémy se zákony. O tom všem je možné s ním hovořit právě ve čtvrteční besedě, kterou by bylo škoda si nechat ujít.