Ten rotoped v ateliéru překvapí. Stejně tak to, že denně dává nový obraz na facebook, zaníceně mluví o lásce, sexu, Francii a víně, jeden portrét vinaře visí hned za dveřmi. Tenhle malíř nebilancuje, ačkoli nedávno oslavil 70. narozeniny a prodělal sedm operací. Miroslav Konrád, žijící poblíž Jižní zastávky v Českých Budějovicích. Bonviván naplňující pojem savoir vivre.

Když člověk kráčí jeho 103 let starým domem, obrazy potkává všude včetně ložnice, tam jich je za postelí osmadvacet. V prosvětleném ateliéru několik malířských stojanů, k odpočinku postel, jako ozdoba třeba housle. Nabídne kávu, zapomene ji osladit a poprvé tento milovník Francie překvapí. „Já už pět let nepiju víno, kvůli cukru.“

Jedna větev jeho rodu pochází od Třeboně, děda jezdil holit Ferdinanda d'Este do Chlumu. Matčina linie z Hronova, dědeček legionář a ředitel Legiobanky, babička hrála divadlo, například první Kněžnu v Lucerně. A malovala, její vnuk má doma dodnes jedny její růže. „Určitě mě to ovlivnilo. Táta ekonom, po něm nejsem, dodneška neumím pořádně počítat, vyjma cen za obraz. Tím, že jsem se narodil se špatnými kyčlemi a přišli na to až v osmi letech, kdy jsem sjel z tyče ve škole, měl jsem v životě strašné bolesti. A nahrazoval jsem si to tím, že jsem maloval,“ říká.

Laskavá mytologie lidství, shrnuje hlavní motivy svých obrazů malíř Miroslav Konrád (70) z Českých Budějovic. „Musí v tom být cítit chuť milování,“ říká. Na snímku jeden z jeho obrazů.

Jako kluk hodně kreslil, dělal si herbáře, odjakživa rád maluje květiny. Pak ho nakoplo, když mu učitel kreslení, z něhož měl dvojku, prorokoval, že akademický malíř z něho nebude. Začal pilně kreslit, i potají v lavici během fyziky na gymnáziu. Než se pak napošesté dostal na AVU, vyučil se knihkupcem a na budějovickém náměstí prodával knížky. „Zvlášť mě bavilo, když došlo na knižní poukázky. To jsem si dal stoleček do podloubí a vykřikoval: Pojďte si koupit Stalina, Lenina, séébrané spisy. Dělal jsem si srandu, divím se, že mě nezavřeli,“ usmívá se.

Miroslav Konrád  se narodil 17. června 1945 v Českých Budějovicích, v porodnici nešel rentgen. Vyučil se knihkupcem,
v letech 1970 – 1976 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, figurální a krajinářskou malbu u Jana Smetany. Dělá malby, artprotisy a akvarely, na rub akvarelů často píše verše. Miluje Francii.

Vystavoval ve Francii, Švýcarsku, Německu, Kanadě, Itálii, Rakousku, Polsku, Chorvatsku. Je držitel ceny Salvadora Dalího. Ilustroval mj. knihy Jana Šmída o Champagni a Provence. Vydal knihu Vnímání: ilustrace akvarelu šeptaným veršem. Čtyři roky byl členem KSČ. Má dceru Markétu (*1975) a dva vnuky. Je dvakrát rozvedený, má přítelkyni Sylvu.

V roce 1966 nastoupil na večerní výtvarnou školu, za čtyři roky nakreslil 4000 portrétů. Živil se přípravou výstav a po jedné z nich pozval francouzský malíř Jean Bazain 24letého Konráda do Francie. Přijel tam1. dubna 1969, expresem na Východní nádraží v půl osmé ráno. Kamarádka Jiřina, s níž chodil kreslit, ho hned vzala stopem do Montpellier. A architekt, který jim zastavil, je pozval na kohouta na víně. „Neuvěřitelné. Pocit, kdy přinesli ještě asi šest druhů sýra se sklenicí Bordeaux a jablečný koláč, mi nikdy nevymizí z paměti,“ říká.

Strávil měsíc v galeriích, na vinicích, jezdil stopem do Perpignanu. A kreslil. Pořád. A pil víno. Stejně naplno. Jednou pět litrů za den, jindy vyhrál soutěž, kdo nejdéle vydrží pod sudem s tekoucím vínem. „Asi 12 minut. No byl jsem pěkně lízlej,“ směje se.

Pak se vrátil do Paříže, chodil kreslit k Seině, vydělával si tak i peníze. Jean Bazain i jiní mu sháněli bydlení, zvali na jídlo, večeřel tak mj. s malířkou Verou da Silva. O nedělích, kdy byl do Louvru vstup zdarma, tam zůstával celý den a kreslil si kompozice Poussina, Brueghela…

V květnu 1969 se poprvé dostal do Saint-Malo, tam ho zmámil fenomén moře. S obdivem šplhal na ostrůvky, kde psal verše Chateaubriand, do toho zubaté hradby, šachovnicové věže, stěžně katamaránů a bárek. Tehdy do rána pekli s kamarádem v krbu kotlety, promašťovali je slaným bretanským máslem a koštovali pašovanou whisku, není-li zkažená. Nebyla. Vrátil se tam po 23 letech, sedm let jezdil vystavovat obrazy do rybí restaurace. Pokaždé ho čekalo 12 ústřic se šampaňským. S majiteli byl spjatý i další roky, když koupili podnik v bretaňském Vitré.

Malíř Miroslav Konrád, který nedávno oslavil 70. narozeniny, má k bilancování daleko. Denně dává na facebook nový obraz, zaníceně mluví o lásce, víně i Francii. Na snímku ve svém ateliéru poblíž Jižní zastávky v Českých Budějovicích.

Jak shrnout jeho vztah k Francii? Jednou jel celou noc po dálnici, aby nad ránem viděl vlídnou krajinu u Épernay, oblasti spjaté se šampaňským. „Francie je druhý domov, to je zcela jednoznačné,“ říká.

Když se v listopadu 1969 vrátil, zažil střih. Konečně se ale dostal na AVU. A vzpomíná, že páni profesoři byli asi všichni v KSČ, ale nikdo z nich už přesvědčený marxista. Třeba noblesní profesor Fišárek, nosící denně jiného motýlka, bílé rukavičky, místo ukazovátka používal špacírku. Ten když šel v roce 1972 na oběd a klopýtal po rozbité dlažbě, potkal dva mladé esenbáky. „On v černém plášti a černém klobouku se širokou krempou, prozrazující kumštýře. Jeden esenbák pronesl pohrdlivě: dědku, jděte se domů vyspat, ať nám tady neupadnete. Fišárek se zastavil těsně před ním, pomalu sundal medově koženou rukavičku a přetáhl s ní bleskurychle, jako kdyby skicoval, mladého příslušníka z pravé i levé strany přes obličej a poznamenal: Ty cucáku jeden.“

Po AVU zvažoval emigraci do Francie, ale zůstal. Kvůli rodičům. Do sametové revoluce se živil krajinkami, vedle toho si dělal do šuplíku velké obrazy, jimž říká Moje mytologie. Tím, že měl špatné kyčle a do 40 let bolesti – pomáhala horká vana, prášky nebo štamprle – přestal věřit v Boha. „Uvědomil jsem si, že mi nemůže pomoct pánbůh, že si musím pomoct sám.“

Laskavá mytologie lidství, shrnuje hlavní motivy svých obrazů malíř Miroslav Konrád (70) z Českých Budějovic. „Musí v tom být cítit chuť milování,“ říká. Na snímku jeho letošní obraz Krabí množení.Jeho šťastným číslem je sedmnáctka. To se narodil, dostal diplom, operovali mu slepé střevo. Operací podstoupil sedm, píše o nich v knížce Narkóza, která zatím čítá 140 stran. A i tohle téma dokáže odlehčit. „Třicet let mám kovové kyčle, holky po mně šílely, říkaly: ty máš krásnou prdelku!“

Jako první z klíčových témat svých štětců jmenuje moře. Je přesvědčen, že z něho vše pochází, viz obraz Krabí evoluce. Dál srdce a slizkost. „Ze slizkosti je život!“ říká temperamentně. „Dámské přirození, to je taky slizkost, nádherné téma. Jak říká moje účetní: 'Tohle není Konrád, protože tam není vagina'. Jsou to vteřiny, které člověka determinují a dávají sílu jít dál. Chuť milování v tom musí být. Puzení k plození,“ rozpovídá se.

Maluje z požitku okamžiku. To si odnesl z Picassovy výstavy v Mánesu (1966). Jeho maminka tehdy dlouho stála před obrazem milenců po souloži, potom se k němu naklonila: „To je zajímavé, jak nádherně vyjádřil, že všichni chlapi po tom tak rychle usnou. Jako by mi chtěla říct v rámci výchovy: nebuď sobecký, i dohra je krásná, buď něžnější než tvůj otec.“

Laskavá mytologie lidství, shrnuje hlavní motivy svých obrazů malíř Miroslav Konrád (70) z Českých Budějovic. „Musí v tom být cítit chuť milování,“ říká. Na snímku jeho akvarel St. Tropez, přístav.

Jediné, co nemaluje, je prázdno. V mládí chtěl dát surrealismu barvu, naznačil to v Poctě Toyen, ale nikdy neuměl zjednodušit. „Plátno jsem musel mít dost zaplněné, možná proto, že jsem měl život dost plný. Mám barevné sny, barevné filmy v hlavě,“ vypráví.

Barvami jeho dům přetéká. Podobně jako stůl jídlem a pitím, když hostí své příznivce při Dnech otevřených ateliérů. Na jejich první ročník jich přišlo za den osmdesát. Sám jim vaří a nalévá, letos zmizelo za víkend šest talířů masa rillettes i čtyři litry vína.

Bilancuje v 70 letech? „Ne, není to ještě třeba… I když teď študuju, co jsem dřív neštudoval," ukazuje knížku Za svobodu o legionářích. Píše se v ní i o hrdinském činu jeho dědy v bitvě u ruské Bugulmy.

Mezi jeho poslední práce patří cyklus Bzukot včel, obrazy plovárny Olešník, ve stojanu má rozmalovanou Poctu Medě Mládkové. Snaží se lapit svět plnou, intenzivní barvou. „Je to moje vlastní laskavá mytologie lidství. Bylo by nádherné, kdyby obraz byl dražší než kulomet nebo raketa.“

Miroslav Konrád: Monolog mladého muže
…víš, ještě Ti to musím dopovědět, ale nejdřív si musím ještě odskočit - vyčůrat. No vidíš, už píši dál. Jak rád bych Ti přál hocha, kterého bys měla ráda. Smutek – ne ten se neupálí jako Jan. Ten tu s námi zůstává. Tvá láska je smutek, má láska je žal. A lidi se diví, proč mají mé obrazy smutný výraz. Tatínek tomu říká KRUCIÁDY. Vím, zraňuji jej, je také v podvědomí smuťák.

A co ta paní. Devět hodin pracuje a pak jejímu vnukovi ukradnou dárek od Ježíška. Víte paní, tolik plakal… a oni ty chrániče na brusle nejsou k dostání!

Laskavá mytologie lidství, shrnuje hlavní motivy svých obrazů malíř Miroslav Konrád (70) z Českých Budějovic. „Musí v tom být cítit chuť milování,“ říká. Na snímku se svými obrazy.Už to nejde křičet, už se jde jen za černým praporem a třeseš se zimou. Plakat nemůžeš, to je jen chvilková úleva a pak jsi chlap, vždyť se za slzy stydíš.

Potřebovala bys tělesné teplo, které Ti dá ten, jenž Tě má rád. V tom spojení ztratíš sebelásku a najdeš lásku – svou.

Budeš šťastná – zraňována a už vůbec Ti nebude vadit, že Ti z toho zbude - smutek.

A za tejden mi budeš scházet. Vidíš, život je smutnej, tím spíš, že člověk nesmí žádat, aby dostával, musí jen dávat. Žít prostě – to nejde o to jak – ale s kým. Život je smutnej – s tím kterého prvního potkáš. Ne, neboj se, nepřijdu Ti do cesty!

V Praze jsou teď taková krásná zákoutí. Myslíte, že je to Praha? Podívejte, co je tam sněhu. Ale jó, to bude Praha.Vždyť ten sníh tu ještě před nedávnem byl. Ale mami, vždyť on si dělá legraci…
Laskavá mytologie lidství, shrnuje hlavní motivy svých obrazů malíř Miroslav Konrád (70) z Českých Budějovic. „Musí v tom být cítit chuť milování,“ říká.
Smutek. A přece bude lépe, když na mne zapomeneš. Budu raději sám, se svým smutkem. S tím ovšem nejsem jen já, ale celý národ. Každej má svůj vlastní a ještě společný. 20 let diktatury a letargie a mně je 23. Byly ty tři roky šťastné? Maminka neměla na rohlíky – tak asi byly šťastné. Jedl jsem snad na co bylo – jako teď, jediné, co se změnilo – vlastně zrodilo, je vědomí a nespokojenost se sebou samým – vím, že si to lidé také myslí. Přestože toto beru z Mileny.

Sebevědomí

Víš, já jsem opravdu měla pocit méněcennosti. A to je špatný pocit, protože lidi to cítí a plivou po Tobě. Lidi jsou zlí a je dobře se proti nim obrnit – proti těm špatným. Ale ne všichni jsou špatní, to ne. Například Ty…Smutku.

Jenomže rok života se nedá zapomenout. Možná, že jméno ano, ale to co jsem prožila – nikdy!

Pustil jsem se do lásky s tou vervou, s jakou se mi vždy vše daří a opět jsem se zastavil na lidské lhostejnosti. Ten druhý nechce urvat životu ani ty vteřiny prožitků.

Laskavá mytologie lidství, shrnuje hlavní motivy svých obrazů malíř Miroslav Konrád (70) z Českých Budějovic. „Musí v tom být cítit chuť milování,“ říká. Na snímku jeden z jeho obrazů.Vyřeší to socialismus s lidskou tváří? Ta hra, která naději dává a zase ji bere, se nazývá ŽIVOT. Vsaď, vyhraješ snad. Ale těch citátů a hesel už bylo dost. Žij, miluj, líbej – neboj, to nejsou poporodní křeče, to už i ta tramvaj se probudila ze lhostejnosti svých očí, mlhou zastřených a zvoní a nebo je to… slyším dobře – no ano, smích ten očistný, zvonivý, vžitý, dennodenní, chápavý a pravdivý. Disponuj s ním sám. Tak jak uznáš za vhodné. Jednou si s ním uškodíš, jindy těch bude více – prožiješ lásku či přátelství.

Prosím Tě, jen zase něco neplácni. Víš, od té doby, co jsem přestal plácat, tak se ve mně usazuje smutek, krásný a mlčenlivý. Ne to se musí někde projevit. Tak jako pohlavní neukojenost vyráží v obličeji, tak neukojenost smíchem se vyrazí na psychice a ve strachu – před lidmi. A to nemá smysl, neboť jsi jedním z nich – to raději nechoď do rodiny, miluj v mrazu nebo v kině, směj se smutku, který se lepí na duši a Ty, ty už nezvi domů – tím to posvátné znesvěcuješ.

Víš, že každou chvilku může přijít matka – a co, vždyť miluješ ty, ne ona.

Dávej, dávej, dokud můžeš!!!

(21. 1. 1969, Miroslav Konrád)

Z básní Miroslava Konráda

TANGO
V rytmu tanga
V rytmu roku
Držíme se spolu v boku

Černá bílá šedá
Střídají se s barvou manga
rychle v skoku
ruka ňadro hledá…

Ptačí tanec
přerušil ten rytmus boků…
Rychlý dech a ruka bledá
políček dostanu leda…
(Miroslav Konrád, 12. 2. 1991)

NÁVRAT
Přes větev
Zakopl čas
Cestou za kopec
Barva upadla
V trní podzimu
Poklopec
Modré zas
Zadělal na léto
Semínkem lásky
Plodem
Návratu
(Miroslav Konrád, 21. 12. 1994)