„Moji oba dědečkové žili tady v Českých Budějovicích, ale za Rakouska-Uherska bydleli ve Vídni. Můj dědeček z maminčiny strany Jan Kameník tam byl ve vojně, a protože byl vysoký, tak ho vybrali, aby dělal osobního ochránce, dnes by se řeklo bodyguarda, císaři Františku Josefovi.
Byl staromilec, zemřel, když mi bylo 22 let, takže mi
o tom stačil povědět. Vyprávěl, že císař měl tehdy, bylo to dávno před první světovou válkou, nějakou křepelku, takže vždycky opustil svou ženu Sissi a vydal se za tím děvčetem. Doma přitom řekl, že má důležité jednání a můj dědeček ho musel na to důležité jednání doprovázet. Chodil s císařem pánem v parádní uniformě.
Dědeček byl velký vlastenec, až si z něj kolegové dělali legraci. Chodíval tleskat Tomáši Garriguu Masarykovi do rakouského sněmu, protože budoucí prezident tam byl c. k. poslancem. Když byla vyhlášena samostatná Československá republika, dědeček, blázen, opustil Vídeň
a odjel sem do Budějovic.
Na stáří měl pak jen tři stovky důchodu, takže s babičkou sotva vyžili. Jeho kamarádi z Vídně, sami už také byli důchodci, za ním pak
z Vídně jezdili a vyprávěli mu, jak jezdí na dovolené
k moři, třeba do Jugoslávie.
Papírová propustka
close
zoom_in
Narodil jsem se v roce 1949, tatínek nás brával na Šumavu, jezdili jsme na pronajatý letní byt k Duškům do Kašperských Hor. Měli vilku a my tam měli pronajaté celoročně podkroví.
Chodívali jsme dolů ke Zlatému potoku, byl tam nádherný trávníček a palouk, samota, babička pásla kozy, které sežraly všechny nálety. Stavěli jsme mlýnky na řece, pouštěli jsme lodičky z kůry.
Táta pak koupil v Kašperkách pozemek, byl to kamenolom, ale postavili jsme tam chalupu. Tam jsem byl odmalička a maloval všechno, co jsem kolem viděl. Táta také maloval, mám od něj asi dva obrázky. Když mi byly dva roky, nosil mě po Šumavě na zádech. Starší bratr Petr už ale musel cupitat.
Pěšky za mnichem
Některá místa na Šumavě zůstávají krásná i po dlouhých letech. Nádherná je řeka Vydra nebo kopec Luzný, když se na něj díváte od údolí od Březníku.
Chodil jsem tudy a maloval, co jsem viděl. Už jako malý kluk jsem tam čmáral,
i když z dětství dnes obrázky nemám. Bývaly ty žluté skicáky, náčrtníky. Tenkrát jste na Šumavě nikoho nepotkal, jenže dnes je to tam jako na Václavském náměstí. Vzpomínám, jak jsme chodili za Modravou na Březník. Pohraničníci mě nechali jít, ukázal jsem vždy notýsek
a pustili mě. Znali mě z hospody, nedělali mi žádné problémy.
Miloval jsem třeba cestu za Hartmanicemi, Rejštejn
a Stodůlky. Bývaly tam svobodné rychty, rychtář se dědil z otce na syna. Taky tam byla Křemelná, za totality tam byla tanková střelnice. Starý hřbitov, propadlé náhrobky, po hřbitově rozházené kosti, zkrátka šílenost.
Je tam i stezka svatého Vintíře, mnicha, který tam bydlel v poustevně.
Pořád jsou na Šumavě místa, kde je pusto a prázdno. Lidé mě mají za hlupáka, když tudy chodím pěšky. Vždyť je to třicet kilometrů, kroutí nechápavě hlavou. Ale ujít takovou vzdálenost není problém. A pak najdete odlehlá místa daleko od civilizace. Lidé jsou dnes zvyklí přijet na parkoviště autem,
a kolem pak obejít dva nebo tři kilometry.
Chodíval jsem po Šumavě
a dělal si skici. Obrázky jsem maloval doma. Nemůžete si vymýšlet, malujete to, co jste viděl. Malovat podle fotografií je ale hloupost. Musíte mít vizuální paměť a na obrázku je to, co vidíte. Čmáráte podle vnitřního vidění.
Obrazy jsem maloval na chaloupce, nosil jsem je v sobě dva dni až týden. Měl jsem stojan ve verandě, byla prosklená. Pak mi chaloupka shořela, dodnes mám z toho trauma. Šumavu maluji stále, i když dnes už tam nejezdím. Maluji hodně Kašperky,vždyť si je pořád pamatuji.
Příroda na stěně
close
zoom_in
Na Šumavě mě lidé brali jako místního. Jezdil jsem tam
s fotografem Jaroslavem Sýbkem, byla to 80. léta, on fotil
a já maloval. Měli jsme spolu asi pět výstav, v Sušici, taky
v Kašperských Horách. Když o tom teď přemýšlím, je to už tak dávno, jsem vlastně starší než hnědé uhlí nebo lignit.
Abych měl čas na malování, dělal jsem na meteorologické stanici v Temelíně. Jezdil jsem tam vlakem. Vlakem jsem jezdil i na Šumavu, do Kašperských Hor, přes Horažďovice a Sušici. Měl jsem dva kamarády, jeden z nich František Tosch měl hotel
v Kašperkách a já ho vyzdobil obrázky ze Šumavy. Zaplatil mi za ně a bylo pár dní veselo. Byl bohatý a výtvarníci si ho předcházeli. Jenže my se znali ještě než utekl za hranice. Byli jsme kamarádi, jezdili jsme spolu na lyže.
Říkal mi, že mu malíři nabízejí ptákoviny, ale on že chce Šumavu. Ty si ji uděláš po svém, něco namaluješ, přidáš a ubereš, obrázek je svůj. Obraz musí mít svoji kompozici a řád, barevnou stavbu. Něco namaluješ, něco si přimyslíš. V hotelu má takových obrázků spoustu. Doma pak já mám obrázků ze Šumavy asi čtyřicet.
Šumavský patriot
Kde to mám na Šumavě rád? Třeba cestu z Kašperských Hor do Rejštejna, když jdeš kolem Vydry. To jsou místa, která rád maluji. Tamní samoty, stoleté stromy, cestu
k potoku, kostel Panny Marie Sněžné, Březník s Luzným. Víte vůbec, jak je těžké namalovat cestu z kopce? Miluji Plešné jezero, znám to tam, je to rozdíl, jak místo vypadalo před lety, a jak vypadá nyní. Dřív byl kolem zelený les
a dnes je šedivý, všude suché stromy.
Co ještě rád maluji? Kašperky, třeba od hřbitova, místa nad Rejštejnem, údolí Otavy, Mrtvý luh, Horskou Kvildu, okolní slatě, údolí Křemelné, Hartmanice, Prášily, Vysoké lávky, jezero Laka, Filipovu Huť, Zhůří, pohled na Roklan, Popelnou… Jsou tam obrovské kameny, žili tam Keltové, někdo ty balvany poskládal v údolí potoka, kde bylo asi hradiště. Vždyť to znáte – Annín, Mouřenec s kostnicí. Kostnice? Už tam nemohli pochovávat, tak hroby a nebožtíky po letech vykopali a kosti uložili jinde.
Šumavu mám spojenou se vzpomínkami z mládí, jak jsme bydleli v Kašperských Horách na letním bytě u Dušků, pak u Lešáků. Koncem
60. let jsem chodil v Budějovicích na stavební průmyslovku, v roce 1970 jsem maturoval. Měl jsem dobré rysy, tak chtěli, abych šel do projekce. Já řekl, že ne, a měl jsem pak zařazení dělník absolvent. Kopal jsem s krumpáčem, stavěl lahvovnu v budějovickém Budvaru.
Od té doby maluji. První výstavy jsem měl někdy v roce 1968, bylo mi 19 let. Některé výstavy nám zrušili.
close
zoom_in
Vzpomínám si, že Rusové sem přijeli 22. srpna 1968. Byli jsme mladí, odvázání hoši. Rusové hledali rozhlas,
a protože za rohem byla mateřská školka, tak jsme přehodili cedule. Ruští vojáci nebyli přímo v Českých Budějovicích, parkovali na loukách směrem ze starého Rožnova na Včelnou. Bylo to tenkrát pro nás deprimující.
Maminka bydlela na Vrchlického nábřeží, jednou jsem jí šel nakoupit do samoobsluhy. Ulice byly prázdné, jen já. Vzpomínám si, jak se věže ruských tanků po mně otáčely, nebylo to nic příjemného. Dělal jsem v té době u Pozemních staveb, později u meteorologů na Temelíně. Už jsem prodával obrázky přes Dílo, prodejna byla na rohu naproti pivnici Masné krámy. Byly to hezké peníze. Měli jsme výstavy, občas nám je ale zavřely, a bylo to. Jezdil jsem ven s Jaroslavem Sýbkem, on fotil a já si vždy něco načmáral, ještě mám doma z těch výstav katalogy.
Obrázky ze Šumavy jsem teď vystavoval v Masných krámech, mají tam od loňského roku Malou galerii
štamgastů. Když máte výstavu v nějaké galerii, kdo tam přijde? Tady ale obrázky viděly desítky až stovky lidí denně.
Jestli jsem umění studoval? Byl jsem ze slušné rodiny, tenkrát se tomu říkalo buržoazní původ. Tatínkův kamarád byl Max Švabinský, měl doživotně ateliér v suterénu na Akademii výtvarného umění v Praze. Chodil jsem tam tři měsíce, byl rok 1970. Přišly prověrky a zeptali se mě, jaký mám názor na současnou situaci. Řekl jsem, že jsem ještě mladý a že nemám ucelený názor, ale že můj tatínek zažil okupace dvě, kdežto já jen jednu.
Tahle věta úplně stačila,
a nazdar. Tak jsem dostudoval. Dnes se tomu už jenom směji…"
