Zpěvačka Marta Kubišová se před Vánocemi na skok objevila v rodných Českých Budějovicích, zpívala pro zaměstnance nemocnice, kde kdysi pracoval její tatínek. Před recitálem, který začala písní Magdaléna, otextovanou nedávno zesnulým Janem Schneidrem, zavzpomínala na dětství, například na babičku, vyhlášenou porodní bábu.
Pocházíte z Českých Budějovic, a i když jste se brzy odstěhovali, léta jste sem pak jezdili s bratrem k babičce a dědečkovi na prázdniny. Vzpomínáte ještě na letní koupání tady na Velkasu čili na Velkém jezu?
Stále říkám, že jsem hrdá na to, že jsem se tady v Českých Budějovicích narodila. Samozřejmě že na koupání si vzpomínám, hlavně s velkým vděkem k našemu dědečkovi, který byl tak úžasný, že nás naučil plavat už tak brzo. Mně snad bylo pět šest let
a bratrovi Honzovi dokonce sotva čtyři. Teprve když jsme oba uměli plavat, nás vzal děda na Malši – napřed pod Velký jez a potom i nad něj, kde je hloubka. Jezdila jsem do Českých Budějovic moc ráda a prázdniny jsem tady trávila až do svých 19 let. Pak jsem ale přišla v 21 letech
k divadlu a každoroční prázdniny u babičky a dědečka skončily. A když jsem začala být známou zpěvačkou, tak už mě lidé při koupání na Velkasu neviděli.
Vaše dcera se jmenuje Kačka, takže předpokládám, že ani ona se vody nebojí. Už se byla koupat na Velkasu?
Samozřejmě, že dcera Kačenka umí plavat. Hlavně díky tomu, že v mateřské škole, kde prožila čtyři roky, absolvovala hned dvakrát přípravkový plavecký kurz. Na Velkém jezu ale bohužel nikdy nebyla. Je to zajímavé, protože stejně jako jsem měla pocit, že bych nikdy nemohla emigrovat, tak jsem měla
i pocit, že v jižních Čechách budu každou chvíli. Ale nějak se to zvrtlo, a i když mám auto, tak na návštěvy rodného města nějak nezbývá čas.
close
zoom_in
Vaše babička Kristýna Gajerová byla porodní bábou a mnozí lidé na ni dodnes v Českých Budějovicích s láskou vzpomínají…
Babička bydlela hned naproti nemocnici. Vím, že byla velice oblíbená a měla tady spoustu známých. Moje maminka vždycky vzpomínala, že bylo utrpení s babičkou někam vyjít. V jedné ulici se dokázala snad sedmkrát zastavit s lidmi, kteří ji znali
a zdravili se s ní. Bývalo to prý hodně veselé.
Babička byla porodní bábou, otec internista. Vy jste neměla touhu jako oni pomáhat lidem
a působit ve zdravotnictví?
Tatínek byl sekundářem ve zdejší nemocnici, a to víte, že jsem také chtěla jít studovat medicínu. Ale na gymnáziu, těsně před maturitou, mi rovnou řekli, ať prý se napřed přihlásím do průmyslu a odtud že dostanu doporučení ke studiu na vysoké škole. Dělala jsem pak v poděbradských sklárnách, ale doporučení na školu jsem nedostala ani za tři roky.
Místo lékařkou jste se tedy stala zpěvačkou. U začátku vaší kariéry byl i jihočeský rodák, textař Jan Schneider, který před několika dny zemřel. Jak na něho vzpomínáte?
Honza Schneider měl teď
v Písku pohřeb, je mi to moc líto, že nás opustil. Měla jsem ho moc ráda, otextoval mi například písně Magdaléna, duet s Waldou D'Artagnan nebo Ó, baby, baby. Začala jsem s Honzou spolupracovat, už když jsem byla v roce 1963 v angažmá v plzeňském Divadle Alfa, a pak nám spolupráce zůstala. Znali se dobře se skladatelem Bohuslavem Ondráčkem. Když mě pak přijelo do Plzně kupovat pět divadel, Honzík tenkrát bděl nad mou volbou. Byl samozřejmě znalý pražských poměrů, takže byl mým rádcem a ohlídal, abych nepřišla do něčeho špatného. Na jeho radu jsem přijala nabídku Divadla Rokoko v Praze, kam jsem nastoupila v srpnu 1964.
Protože jste byla v roce 1968 symbolem Pražského jara a nesouhlasila se srpnovou okupací, zakázali vám zpívat. Nechtěla jste odejít do exilu jako váš mladší bratr nebo právě textař Jan Schneider?
Nechtěla jsem odjet z Československa, i když mi to tenkrát nabízeli. Já jsem věděla, že když tady mám maminku a babičku a také svá zvířátka, tak je nemůžu opustit. Ani by mě nebavilo žít venku, kdybych věděla, že oni zůstali tady za železnou oponou. To by nešlo, bylo to naprosto nemyslitelné.
close
zoom_in
Po letech jste mohla znovu veřejně zpívat až koncem 80. let. Počátkem prosince 1989 jste se zúčastnila i Koncertu pro všechny slušný lidi, jehož celý záznam dávala nyní ČT…
…jenže já jsem záznam neviděla a hlavně si ten koncert vůbec nepamatuji. Vím, že jsem tam uváděla i Vaška Neckáře, ale zapomněla jsem už, který koncert to byl, protože těch vystoupení bylo tenkrát opravdu hodně. Měla jsem k němu nyní něco říct, ale přiznala jsem, že si na něj nemůžu vzpomenout v tom nepřeberném blázinci, co tehdy panoval. V poslední době bylo těch událostí také skutečně moc, tak jsem si sebe sama opravdu užila. Přímo v pondělí 17. listopadu jsem vystupovala v Liberci. Měla jsem na vybranou, jestli zazpívám v Liberci, nebo
v Českých Budějovicích, ale nakonec zvítězil Liberec, protože České Budějovice se nám ozvaly až jako druhé. Tak jsem ráda, že jsem zde mohla zazpívat aspoň teď.
Letos prožíváte bohatý rok. Vyšlo CD „25", na festivalu v Karlových Varech měl premiéru film Olgy Sommerové nazvaný Magický hlas rebelky. Nemáte pocit, že jste nějaké vánoční dárky dostala už v předstihu?
Až do uvedení v Karlových Varech jsem opravdu pořád nevěděla, jak film Olga vlastně sestříhá. Zdálo se mi, že má materiálu na tři filmy,
a byla jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Samozřejmě, že jsem dostala
a stále dostávám spousty kytek a různá krásná přání. Všeho si velmi vážím, ale když je toho moc, tak člověk až padá pod tíhou odpovědnosti. Víte, to se mi stává: místo, abych se radovala, měla klid, lehla si na vavříny a řekla si: Tak a teď nebudu týden nebo aspoň tři dny dělat nic, je to u mě právě naopak a jdu ještě do větších obrátek.
A co si přejete do nového roku?
Rozhodně chci méně pracovat, protože si pamatuji, že maminka, když ještě žila, tak mi říkávala: Marto, brzdi, brzdi! Ale já, místo abych brzdila, tak šlapu na plyn jako blázen. Přitom nechci, ale opravdu se to tak vždycky sejde. Nejde pak říct NE, nebo já to aspoň neumím. Pak už je toho ale moc a já mám pocit, že se nemůžu ani zastavit. Tak si přeji, abych se
v příštím roce dokázala zastavit.
