O vzájemném vztahu Čechů a Bavorů hovořil pro Deník v květnu roku 2007 herec, novinář a někdejší ministr kultury Martin Štěpánek, s nímž se v pátek 24. září rozloučila široká veřejnost. Ve Zwieselu se zúčastnil otevření bavorské zemské výstavy Bavorsko-Čechy: 1500 let sousedství.

Čím je výstava, dokumentující společné soužití, tak důležitá?
Výstava je obrovský vstřícný akt, symbolizující skutečné přání Bavorů žít s Čechy mírumilovně. Žít s nimi v těsném kontaktu, jak tomu bylo před lety, než přišel nacionální socialismus nebo než přišel vznik Československa. Výstava názorně dokumentuje velké animozity, které se zmocnily českých Němců po vzniku republiky.
Výstava víc než kterákoliv jiná zahrnuje veškeré etapy uplynulého století – to znamená emigraci německých intelektuálů před Hitlerem do svobodného Československa, nacistickou okupaci, holocaust nebo pozdější emigrační vlny do bývalého Západního Německa. Je to paradox, že se najednou utíkalo do bývalé nacistické země jako do země svobody. Výstava ukazuje i obrovskou podporu, kterou Němci, především Bavoři, investovali do Charty 77 a do emigrantů z Československa.
Je tu pojmenována i sudetská otázka. A to nehovořím o báječných letech, které výstava dokumentuje také, kdy na přání českých panovníků začali Bavoři osidlovat české pohraničí. Zkultivovali ho, přinesli sem k nám organizaci měst a řemesla. Oba národy žily v absolutní harmonii, neboť měly společné kořeny a byly navzájem příbuzné. Napůl jsem vyrostl na Šumavě, kde bylo několik česko-německých smíšených manželství, která nebyla odsunuta. Na tuhle výstavu je třeba vzít děti, protože Němci také začali po válce s dětmi, kterým řekli: Ještě vaši pravnuci se budou stydět za to, co jsme udělali od roku 1938.

Myslíte si, že znovu budou existovat mezi námi a Bavory rovné a přátelské vztahy?
Ještě zbývá obrovské množství práce, které záleží také na školách a politicích. Ekonomická stránka spolupráce přitom fungovala bezvadně i za bolševika. Než ekonomicky doženeme Německo, tak to bude aspoň dvacet let trvat, a to by muselo Německo stát. I když díky obrovským ekonomickým výkonům, které u nás jsou, se vůči nim zrovnoprávňujeme, což hraje ve vzájemných vztazích obrovskou roli. V dobách hlubokého bolševismu – a to je paradox českého naturelu – byli pro nás Němci sice náckové a fašisti, ale každý chtěl jejich mercedes. Je to stejné, jako když se dnes nadává na Američany, a všichni přitom pijí kolu, žvýkají a kouří marlboro.
Výstava hovoří o tom, že jsou tady dva národy Češi a Bavoři, které jsou 1500 let absolutně vzájemně provázané. V období středověku dokonce i pokrevně, protože české i bavorské rody byly příbuzné. Provázaní jsme byli i ekonomicky, ostatně hospodářské stezky vedly přes Prachatice do Norimberku. Všichni mluvili latinsky.
Další věc, kterou dost postrádám, je, že na rozdíl od Bavorů se nechceme učit německy, zatímco Bavoři se česky učí. Výstava má humanistické poslání. Hovoří o tom, že oba národy jsou rovnocenné. Mají za sebou i nepřátelství a animozity, ale to dnes není důvod k nepřátelství.
Dívejme se na ně jako na poučení, ale dívejme se do budoucna společně, pracujme, dělejme spolu táboráky, hrajme fotbal a pijme pivo. Poznejme se.

S Německem i Rakouskem jste spojil svůj život i po odchodu do exilu, že?
Odešel jsem z Československa v roce 1981 proto, že jsem odmítl stát se členem KSČ. Již dvakrát jsem předtím vyletěl z politických důvodů z divadla a teď mně to hrozilo po třetí. Říkal jsem si, že bez divadla budu radši v Rakousku nebo v Německu než v Čechách. Měli jsme štěstí, že se nám podařilo s sebou vzít na západ i děti. Bylo to štěstí v neštěstí. Děti byly astmatičtí alergici a bronchitici, takže nás nakonec pustili všechny. Předtím jsme byli dvakrát se ženou venku a vždycky jsme jedno dítě museli nechat doma. Jeli jsme prakticky okamžitě.
V pátek 30. jsme překročili hranice a 4. jsme už žádali o politický azyl v Rakousku. Chtěl jsem jít do Svobodné Evropy. Bylo to komplikované v tom, že jsem jako bývalý emigrant potřeboval pro Německo pracovní povolení a povolení k pobytu, protože Rakousko bylo v té době neutrální země. Po necelém půldruhém roce mi přišla nabídka do Svobodné Evropy, a tak jsem tam i začal.