Sní tak divoce, že málem nabourá. Nakonec sen promění ve skutečnost. Erotický snímek Tramvaj přivezla na Anifilm do Třeboně režisérka a animátorka Michaela Pavlátová. A dostala zde cenu ministerstva kultury za šíření dobrého jména české kultury. Na jih se vrací ráda a dlouhá léta, vozí s sebou i kolo. „K třeboňským rybníkům bych mohla jezdit pořád," říká dvaapadesátiletá Michaela Pavlátová.
Váš snímek Tramvaj, který již loni zvítězil na festivalu v Annecy, na Anifilmu letos soutěžil. Přála jste si další cenu?
Ten film funguje zvláštně, hodně jako prvotní šok. Nejvíc cen nasbíral na začátku. A tím, že na prvním festivalu dostal cenu, vedle které už ani vyšší není – jen Oscar, film byl v širší nominaci, dál se nedostal, protože je trošku sprostý – tak už ho odborníci viděli a vědí, že vyhrál. Nečekala jsem, že by Tramvaj na Anifilmu zvítězila, ale jsem moc ráda, že se tady promítala, má dlouhý doběh.
Tramvaj jsou erotické představy jedné tramvajačky. Proč zrovna žena v tramvaji?
Je to svázané s hudbou. Přišla jsem na to, že chci, aby to bylo rytmické, opakování. Říkala jsem si: něco jede, pohyb dopředu a vyloupla se mi tramvaj a páky. A jak ženská řídí tramvaj plnou chlapů, přidala se myšlenka, že když člověk něco řídí, má všechny ve své moci a může je ovládat.
Zaujalo mě, že s první verzí nebyli Francouzi spokojeni, takže jste musela přitvrdit. V čem?
Moje první verze byl takový lyrický sen. Představovala jsem si velkou ženu, která leží, po těle se jí pohybují takové malé ručičky, které ji hladí. Jim se zdálo, že je to moc lyrické, chtěli něco více erotického a přímého. Tramvaj vznikala trošičku na zadání. Francouzi si vymysleli celovečerní film složený z kraťasů o ženských erotických fantaziích. Všechny měly dělat ženské režisérky. Zatím se natočil jen můj film. Všechny ostatní jsou skutečně erotické a míněné vážně, opravdu vidíte, o čem ženy sní. To já bych vůbec nemohla říct.
Váš film je docela zábavný.
Musela jsem se z toho vylhat. V Tramvaji vlastně žádná erotika není, není tam nic vidět, je to taková legrace. Je to strašně vážné téma, člověk jde po hrozně tenké hraně. Všichni to asi znáte: jdete do kina a je tak krásně udělaná erotická scéna, že jenom sedíte a úplně se do ní promítáte, že je udělaná vkusně. A jindy si přejete tam radši vůbec nebýt, protože se na to nedá dívat. Je zvláštní, že v případě Tramvaje jsem skoro od nikoho neslyšela rozbor filmařských věcí. Většina lidí se vymezovala, že je moc sprostý, že jsem odvážná. Všichni se vyrovnávali s tématikou a ne s filmem.
A byla jste odvážná?
Já jsem kupodivu byla odvážná na začátku a pak moje odvaha ustupovala. Francouzi mi pořád říkali: víc, víc, to je bezvadné. Doma jsem to pak celé animovala. Máte osnovu a ručně ji vyšíváte, už skoro nemyslíte na to, co kreslíte, jakkoli to může být pobuřující. Jen kreslíte další a další čáry. První promítání bylo v Cannes, kde byl ohromný úspěch. Další promítání v Annecy, taky velký úspěch. Frankofonní země. Až dost pozdě se film dostal na Východ, do Česka a do Německa. A najednou se mě lidé začali ptát, co mu říkají jiní diváci, jestli nejsou pobouřeni. Ptala jsem se sama sebe: proboha, co jsem to udělala za sprosťárnu, protože jsem zapomněla, že tak může působit.
Které reakce vás překvapily?
Bylo zvláštní, že jsem film ukazovala známým, kteří pořád proklamují, jak jsou v sexu velice otevření, že nic není trapné. A ti seděli zaraženě a byli z filmu strašně rozpačití, přestože se předtím tvářili, jací jsou bonviváni. Pak jsem ho promítala dvěma obyčejným lidem a ti se chechtali od začátku do konce. Pochopili, že je to čistá legrace a radost ze života. Mně se ale na Tramvaji zdá zajímavé ještě něco jiného.
close
zoom_in
Co?
Největší rozpor je věkový. Ten film nesnášejí mladí lidé. Ukazovali jsme ho dceři a jejím spolužákům v době, kdy už jsem věděla, v který okamžik se lidé smějí a v který jsou napnutí. Bylo pořád ticho, jenom jedna holka se smála. Pak všichni vyšli a ti vysokoškoláci odcházeli tak, aby se na mě nemuseli dívat. Prostě mizeli. Říkám dceři: moc jsem vás nepobavila. Ona řekla: Protože si děláš legraci z něčeho, co pro nás legrace není. A já si uvědomila, že to tak je. Proč byste si dělali legraci ze sexu, když je vám dvacet? Sex v tom věku žijete, nejvíc okupuje vaši mysl, berete ho vážně, je to váš svět. Myslíte si, že vtipy o sexu dělají staří, oplzlí lidé. Nadhled přichází později. Vím, že lidé od 18 do 25 let film nesnášejí, a ještě nejvíc kluci. Až potom se to mění.
A vy máte nad sexem nadhled?
Věkem se to posunuje (úsměv). Asi nad ním mám trošku nadhled. Je zvláštní, že u tohoto filmu i já přemýšlím spíš o sexu a jeho zobrazení. V sexu má člověk neustále pocit, že mu rozumí nejlíp. Když je vám dvacet, máte pocit, že ostatní neví, o čem je řeč. Když je vám třicet, tak víte, že mu rozumíte nejvíc, líp než mladí a líp než staří! Když je vám čtyřicet… A když je vám sedmdesát, tak asi taky. K tomu jsem dospěla.
Dostala se k vám reakce nějaké tramvajačky?
Zrovna teď mi napsal jeden člověk ze Švýcarska, že film viděl, líbil se mu, moc mě potěšil. Psal, že je tramvaják. Já mu nevěřila, ale on psal, že fakt jezdí s tramvají, ale že je původně lékárník a jako se na Západě občas stává, v určitém momentu změní své povolání a dělají něco, co si vždy přáli dělat. Takže on má v tramvaji mobilní kino, jezdí v Basileji a promítá.
Když jste na Anifilmu dostala medaili, říkala jste, že českou kulturu šíříte ráda. Měla byste příklad, kde se vám dobře šířilo?
Já jsem vždycky moc ráda, když můžu mít někde retrospektivu nebo když film dostane cenu a je tam napsáno: Česká republika. Teď jsem na festivalu v Bruselu ukazovala věci, které mě ovlivnily, Trnku a další své české kořeny. Tam jsem šířila. Jsou to malé kapky, ale zároveň udržování povědomí, že Česká republika existuje a dělá dobré filmy.
close
zoom_in
Na Anifilm s sebou bráváte i kolo. Jak byste popsala váš vztah k Třeboni a nakolik se za ta léta prohloubil?
Do Třeboně jsem se absolutně zamilovala už poprvé, tak před deseti lety. Byla jsem tu tehdy sama a hned při festivalu jsem si objednala pokoj na léto. Pak jsem tu jezdila sama na kole a byla štěstím bez sebe. Další rok jsem začala jezdit s manželem. Třeboň je báječná. Každému se líbí, každý ji má rád. Je to ideální místo pro festival, v mnoha ohledech.
V jakých?
My profesionálové sem rádi jezdíme, protože vidíme nové filmy. A strašně důležité je, že se tady dají lidé potkat. Všechno se odehrává na náměstí, když prší, jsme v podloubí, nemůžete nikoho minout a vzniká dojem jedné rodiny. Okolní příroda je nedílnou součástí a každý rok potkávám víc a víc kamarádů. Jezdí sem strašně moc lidí s malými dětmi, ty dají na filmy a sami si jdou zajezdit na kolech – tady zvládne kolo každý. Je to prostě ideální. Vždy, když se odbočí z hlavní cesty na České Budějovice
a jede se prvním stromořadím k Třeboni, jsem v sedmém nebi.
Michaela Pavlátová
Filmařka a animátorka, absolventka VŠUP, se narodila 27. února 1961. Její animované filmy získaly řadu prestižních mezinárodních cen. Roku 1993 byla za grotesku Řeči, řeči, řeči nominována na Oscara, snímek Repete získal Zlatého mědvěda na Berlinale i Grand Prix v Hirošimě. Za Karneval zvířat dostala Grand Prix ve španělském Espinhu. Její poslední snímek Tramvaj zvítězil ve francouzském Annecy a dostal se do širších nominací na Oscara. Točí i hrané filmy. Debutovala v roce 2000 povídkou Absolutní láska. Zaujala dokumentem
O babičce, film Nevěrné hry má cenu ze San Sebastiánu, film Děti noci bodoval na MFF v Karlových Varech. Jejím manželem je grafik Vratislav Hlavatý.
