Životní příběh své babičky zpracovala Kateřina Šedá, držitelka ceny Jindřicha Chalupeckého, a posílá ho dál: knihu dostane každý návštěvník galerie zdarma.

Do rodinné historie sáhla podruhé. Před deseti lety totiž přiměla druhou babičku, která pracovala v Domácích potřebách, aby nářadí nakreslila, a vznikl katalog kreseb, za který dostala zmíněné ocenění. Pokusila se tak probrat babičku z letargie. Práce Normální život má opačný důvod.

„Přimět první babičku bylo náročné, byla dost apatická, nechtěla nic dělat. Kreslila jen v případě, že jsem na ni mluvila, a když jsem šla třeba na záchod, hned si lehla do postele. Tahle babička je naprostý opak, je velmi těžké ji vůbec zastavit. To je jedna 
z věcí, která mě fascinovala,“ říká 36letá Kateřina Šedá.

Životní příběh své babičky zpracovala Kateřina Šedá, držitelka ceny Jindřicha Chalupeckého, a posílá ho dál: knihu dostane každý návštěvník galerie Dům umění zdarma. Na snímku autorka se svou babičkou Miladou Šoukalovou.Snažila se babičku, která 38 let pracovala jako jeřábnice, poznat. Když ji poprosila, ať Julii vypráví, začala Perníkovou chaloupkou. Kateřina Šedá chtěla, aby povídala o svém životě, ale babička se bránila, že ho měla normální. „To mě zaujalo, protože to by řekla řada lidí. V novinách se pořád mluví o dramatických příbězích, ale mě zajímalo, jak odvyprávět život, aby působil trošku zábavně, a zároveň to byla poslední možnost, jak té pětileté Julii něco sdělit,“ říká rodačka z Líšně u Brna.

Vznikla dětská knížka, Kateřina Šedá jí říká Skutečná pohádka. Babička ji rozdělila do pěti kapitol (Žádný velký dětství, Vdala jsem se, Něco jsme zbudovali, Žili jsme spokojeně, Poloviční život) a ilustrovala. Obrázky, kde dívka krmí slepice, zahrady nebo vánočního stromku jsou teď na stěnách galerie. „Neměla jsem ambici to zveřejňovat, původně to bylo jenom pro Julii, ale přišlo mi, že to má dost velký přesah,“ říká Kateřina Šedá.

Její babička toho opravdu moc nenamluví. Stará se 
o velkou zahradu, žije sama, nerada píše a maluje. „Nikdy jsem nebyla na nějaké velké řeči. Ale když začnete psát, vybaví se vám věci, na které jste zapomněl nebo jim nepřikládal důležitost. Teď jsem ohromená: když jsem se podívala na moje obrázky, které jsou takové dětské, protože malovat neumím, a viděla jsem je na stěnách, připadalo mi to hezké. A pracné. Jsem pyšná na to, co moje vnučka dělá,“ říká Milada Šoukalová.

Zvláštní je, že v první verzi skoro zapomněla na manžela, 
s nímž žila 55 let, podle vnučky v harmonickém vztahu. „Jsem už několik let sama. 
S dědou jsme žili dobře, při psaní jsem to ale nějak vytěsnila,“ usmívá se. „Mám takovou povahu, že se snažím dost věcí vygumovat,“ vysvětluje Milada Šoukalová. Podobně se nechtěla rozepisovat o politice. Vnučka ji ale přesvědčila, a tak kapitola Žili jsme spokojeně končí větou 'Mnoho věcí pak šlo k horšímu' (myšleno po roce 1989).

Životní příběh své babičky zpracovala Kateřina Šedá, držitelka ceny Jindřicha Chalupeckého, a posílá ho dál: knihu dostane každý návštěvník galerie Dům umění zdarma. Na snímku autorka se svou babičkou Miladou Šoukalovou.

„To byl důležitý moment, když babička říkala, že mnohé věci byly lepší. Historie je 
v knížce popsaná jinak, než jak ji slyší děti ve škole, že bylo všechno hrozné a teď je to bezvadné. Jistoty vnímalo mnoho lidí velmi pozitivně,“ říká Kateřina Šedá, i když se 
s babičkou míjí v náhledu na proces s Miladou Horákovou, rok 1968 či svobodu vůbec.

Její výstava, která potrvá do 16. listopadu, je srozumitelná, i v sepětí s knihou psanou prostým jazykem. Kateřina Šedá ostatně pochází 
z dělnické rodiny, stejně jako její manžel, a blízcí zůstali dodnes jejím prvním publikem. „Traumatizuje mě, že diváka současné umění vůbec nezajímá a neví si s ním rady. Nejsem zastáncem názoru, že umělecká komunita si vystačí sama. Jdu proti tomu, snažím se jít za diváky,“ říká.

Jedním z principů je hravost. Ačkoli nesnášela sporty jako košíková, hra sama o sobě ji přitahovala. „Když nám bylo deset let, vymýšlela jsem pro děcka hry, které měly svá pravidla. Dělám vlastně pořád to samé, například soutěž 
v chytání lelků,“ říká.

Oproti umělcům, kteří se opírají o slovo koncept, do něhož se často schová prázdnota, je Kateřina Šedá nohama na zemi. Těch 6000 kreseb je přibitých pomocí 24 000 hřebíků, z nichž mnohé zatloukla sama…

Nakreslit ducha obce, přelézt plot. Žít uměníZajímají ji vztahy. Kateřina Šedá (*12. prosince 1977, Líšeň), absoventka AVU, pracuje začasté mimo klasické galerie, místo nich rozžije například náves. Snaží se lidi zapojit, aby 'žili umění'.

Životní příběh své babičky zpracovala Kateřina Šedá, držitelka ceny Jindřicha Chalupeckého, a posílá ho dál: knihu dostane každý návštěvník galerie Dům umění zdarma. Na snímku autorka se svou babičkou Miladou Šoukalovou.Líšeň, brněnská periferie, a rodina ji inspirují. Zrodila se tak v roce 2004 akce Je to jedno, kdy vyprovokovala babičku k aktivitě a za katalog více než 600 kreseb zboží z Domácích potřeb získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Při Výstavě za okny přiměla 150 obyvatel Líšně, aby ukázali v oknech  různé věci. V německé vsi Uhyst zase přesvědčila všech 316 obyvatel, aby nakreslili na jeden arch papíru jednou čarou ducha obce.

V akci Nic tam není, do které zapojila vesničany z Ponětovice, se jí podařilo, že v jednom dni všichni ve stejnou dobu vstali, nakupovali, zametali, vařili rajskou, jezdili vesnicí na kole a šli společně na pivo.

V Líšni má základ i dílo, které představila na Bienále v Berlíně. Všimla si, že  většina plotů v obci se radikálně zvedla do výšky a zmizely mezery, jimiž lze někoho zahlédnout. V Berlíně postavila kopie deseti líšeňských plotů, které spojila do kruhu, a přemluvila sousedy, aby přivezli věc, pomocí níž by svůj plot k sousedovi přelezli. Stalo se tak 4. dubna 2008.

Při aktivitě Od nevidím do nevidím zkouší od roku 2011 v londýnské Tate Modern konfrontovat život Bedřichovic u Brna 
a hlavního města Anglie.