Slavnostní vernisáž výstavy se koná ve středu 2. května v 17 hodin v prostorách Radniční výstavní síně v Českých Budějovicích.


Nevšední expozici, jejímž obsahem je 24 tajně vytvořených obrazů všedního dne vězňů tábora, připravila skupina dvanácti studentů biskupského gymnázia pod vedením pedagoga Alexandra Eckhardta. Hosty podvečerního setkání se sugestivními kresbami budou vzdělávací referent českého Goethe – Institutu Hans Simon–Pelanda a Matouškův přítel, bývalý vězeň koncentračních táborů Miloš Volf.


Do koncentračního tábora Terezín se dostal jako šestnáctiletý kluk; když pomáhali spolu s otcem lidem v odboji; ukrývali lidi před gestapem, dělal spojku. Našel se však zrádce, který je udal. „Bylo pololetí, 2. února 1943, a mě i otce zatklo gestapo, krátce nato pak maminku a babičku. Následovaly výslechy, některé výslechy trvaly od rána od šesti hodin do sedmi do večera. Když už jsem nemohl, polili mě vodou a pokračovali…,“ vzpomíná Miloš Volf, který byl po těchto třech měsících, kdy zhubl o 34 kilo, převezen do malé pevnosti Terezín s poznámkou v papírech RU- návrat nežádoucí. Tam mu byl kromě jiného udělen úkol jednoho z velitelů, aby vyklepával v jeho ubikaci koberce. Ten jej také oslovil, zda by uměl překreslit školní výkres jeho výtvarně ne příliš nadané dcery. „Postupně jsem klepal stále méně tebichů, ale maloval víc a víc výkresů. Na konci školního roku si zlepšila tu čtyřku y kreslení na dvojku a já od jejího otce dostal krajíc chleba,“ vypráví Volf.


V koncentračním táboře ve Flossenbürgu, kam jej později transportovali, se spojil s vězni, kteří vyráběli šéfům takzvané narozeninové gratulačky. „ Je březen a brzy bude Josefa. Každý druhý Němec je Sepp a je to také kápo v kuchyni. Blockmann mu chce dát gratulačku, a když se mu bude líbit, dostane chleba, margarín, možná i Kunsthönig a třeba ti z toho něco dá…,“ zasvětili mě kamarádi do tamějšího dění. „Dostal jsem tužku a papír. Dozvěděl jsem se, že náš Blockmann je povoláním Wienerschuster, tedy vídeňský švec. Tak jsem nakreslil profil holínky a najednou se několikahlasně ozvalo: Halo, das ist unser Tony! Sebrali mi to a vzápětí jsem dostal najednou tvrdé čtvrtky, novou tužku, redispero, tuž, vodové barvy a štětec. Tu ilustraci jsem vybarvil a první den po Josefu jsem od Blockmanna dostal tři denní porce chleba s kostičkou margarínu,“ líčí jeden ze světlejších okamžiků kruté reality v koncentráku Miloš Volf.

„Otu odvedli 3. března 1943 z Budějovic do Terezína , pak na Kladno a tam jsme se sešli. Oni po něm chtěli, aby maloval pohlednice, na kterých měly být jejich domy a domácnosti, ale to on považoval za kýčovité náměty. Ota Matoušek mohl tehdy posílat odsud obrázky, protože nás tam hlídali četníci v důchodovém věku. Když už jsem viděl, že půjdeme na ten pochod smrti, ušil jsem si kapsu z onuce na saku uvnitř vězeňského obleku a tři obrázky jsem pronesl přes dráty a pochodem smrti domů,“ dodává Miloš Volf a ukazuje několik šedočerných perokreseb s náměty pohledu na budovy tábora, věže, práce vězňů v kamenolomu, karikatury některých velitelů nebo satirické motivy.