Muži v říji: smát se znamená vědět

Nový film Roberta Sedláčka Muži v říji vyvolává nadšení nebo opak. Aspoň tak lze soudit podle ohlasu těch, kteří jej zatím v předpremiéře zhlédli. Kritici mluví o nadprůměrném snímku.

Jak se stane, že dokumentarista po letech přesedlá na hraný film?
Pro mě moc velký rozdíl mezi dokumentem a hraným filmem není, pro mě existuje jenom film. Je ale velký rozdíl v zátěži na režiséra, protože hraný film je opravdu velká zátěž. Přešel jsem k němu v důsledku profesního růstu. Dělám složitější věci. V dokumentu jsem měl pocit, že jsem už vyzkoušel všechno, co jsem vyzkoušet mohl.

Kterého z nich si nejvíc ceníte?
To bylo ještě na škole, kdy jsem dělat třicetiminutový dokument o malém klukovi z Ukrajiny. Natáčel jsem to černobíle v roce 1997. Na to mám nejemocionálnější vzpomínky. Pak také Sibiř na konci tisíciletí. To ostatní už mi začíná splývat.

S jakými ambicemi jste natáčel první film Pravidla lži?
Jedinou ambici jsem měl, že na to přijdou lidi. A nepřišli, což bylo největší zklamání. Lva bych obětoval za plná kina. Dveře mi to stejně nikde neotevřelo, jen moje jméno začalo být známější. Nepomohlo mi to ale v ničem.

Proč jste tedy nový film Muži v říji točil?
Abych dostal lidi do kin. Pravidla lži ocenila kritika, ale přišlo málo lidí. Potřeboval jsem natočil film, na který přijde víc lidí. Nevyšly mi předtím dva vážné scénáře a tak ty vážné věci, které teď v tom filmu jsou, mi prosakují vlastně z těch předchozích témat.
Ve filmu se objeví premiér při návštěvě malé vesnice. Myslíte, že to je ze života?
Doufám že je, strávil jsem totiž s politiky už dost času. Je to moje reflexe volebních kampaní z roku 1996. Z fyzických a verbálních gest je to kompilace Paroubka, Topolánka a Škromacha.

Co vás fascinuje na politice?
Zajímá mě zkoumat moc, její podstatu a psychologii. Psychologie moci se objevuje ve všech mých filmech. Co vede druhého člověka k tomu, že se cítí povolán vědět, co je pro druhého správné? To platí pro mezilidské vztahy obecně, vždycky někdo vede a někdo se podřizuje.

V jedné ze scén vyletí hlavní protagonistka při jízdě na kolotoči naprosto nečekaně mimo něj. Jak se tato scéna natáčela?
Připravovala se půl dne a dělali ji kaskadéři. Kolem to bylo vystláno krabicemi a přikryto černým sametem. Dělalo se to v půlce filmu, takže jsme nemohli riskovat, že se Evě Vrbkové něco stane. Scénu jsme natáčeli třikrát, na tom koni musela sedět ona a bála se, protože věděla, co přijde. Je tam dlouhý záběr, nešlo tam udělat střih a museli jsme hlídat, aby v obličeji nebylo vidět to zděšení. Nakonec to zvládla dobře. Diváka jsme ukolébali, říká si, jaká to bude romantická scéna a najednou tohle (smích).

Film viděli diváci teď na dvou festivalech. Reagují tam, kde to čekáte?
Já nečekám. Jsou tam záběry, které jsou předem vypracované, o kterých vím, že se lidi budou smát. Pak je tam pár míst, která jsou sporná a kde se smějí lidi podle naturelu. Tento smích mám já nejraději, když se nesmějí všichni, ale objeví se jen ostrůvky smíchu. Tam prostě sedí divák, který má stejnou životní zkušenost jako já a já jsem se do ní trefil. Pak se zasměje jiné situaci někdo jiný. To je pro tvůrce jako jsem já nejcennější. Smát se znamená vědět. A když se smích objeví, vím, že publikum souzní. V ten moment se naše zkušenosti dotknou. A tohle souznění mám rád. Tam cítím, že se něco povedlo.