Přestože prestižní domácí ocenění dostal už podruhé – poprvé získal Magnesii před sedmi lety v kategorii Próza roku za román Selský baroko. S hlavním vítězem cen Magnesia Litera, spisovatelem a rodákem z Českých Budějovic Jiřím Hájíčkem, o motivaci k Rybí krvi, ženách čtenářkách a pokušení psát na volné noze…

Vy asi nemáte podobné večery jako ten středeční moc v lásce?
Vypadal jsem na to? No je pravda, že my spisovatelé jsme takoví tiší rybáři, halasné ovace nám moc nesvědčí. Nejde o branky, body, vteřiny, píšu hlavně pro čtenáře. Soutěžení v beletrii je vždycky relativní.

Komu ze svých konkurentů jste fandil a dal případně cenu?
Zuzaně Brabcové. Bez diskuze.

Vzpomenete si ještě, co bylo prvním impulsem k napsání románu Rybí krev, který vypráví o ztrátě kořenů a křivdách v napůl zatopené vesnici?
Je to dávno, asi ne. Víte, žil jsem jako dítě v podobné vesnici, pak i pracoval, ten kraj i lidi mám zažité. I když jako malého mě jeho problémy tolik nezajímaly. Až teprve po letech se to odněkud vynořilo a já byl schopen o tom psát. Dělal jsem si dlouho rešerše o tom, jak lidské životy poznamenala stavba jaderné elektrárny, psal asi rok a další rok knihu ladil s nakladateli. Je to pro mě určitě osobnější téma než Selský baroko.

Recenze Deníku

Víte, kdo nejvíc čte vaše knihy? Ženy, nebo muži?
Všeobecně je známo, že víc čtou holky. Platí to i o mých knihách. Z mailů a dopisů vím, že mým čtenářkám je tak kolem třiceti. I když je pravda, že reakce dostávám i od mužů.

Už víte, co uděláte s částkou 200 tisíc korun, s níž je spojena vaše cena? Nejste v pokušení za ni v poklidu žít další rok a napsat novou knihu?
Představa je to krásná. Živím se jako bankovní úředník, uměl bych si představit, že s tím praštím a půjdu na volnou nohu. Ale zatím ani nevím, o čem bych měl psát. Je ještě moc brzo. A čekají mě další autorská čtení s Rybí krví.

Jakou knihu máte teď rozečtenou?
Nemesis od Philipa Rotha. Mám jeho tvorbu rád. Ale prý je to jeho poslední kniha. To obdivuju – že si dokáže říct: dost. Je to velký projev pokory. To bych chtěl umět.

Další ohlasy a glosu Václava Grubhoffera najdete v pátečním Deníku