Nejen oči, ale i uši zasáhne výstava Čas nečeká, která na 64 hodin láká do jindřichohradeckého zámku.

Je plná unikátů. Jedním z nich jsou stolní hodiny z ebenového dřeva s měděnou intarzií podloženou želvovinou. „Pochází z dílny slavného nábytkáře Ludvíka XIV. André Charlese Boulleho. Naprostý klenot jsou i stolní hodiny Fabergeho, hodináře ruských carů – zlato, smalt, perly a zadní deska je ze slonoviny,“ ukazuje kastelán Václav Bis.

Většina exponátů pochází z Hradce a z Dačic, které jsou hodinami pověstné. Zbytek dodaly Rožmberk, Hluboká, Červená Lhota a Kratochvíle.

„Je to moje posedlost. Když jsem oznámil na poradě kastelánů, že chci dělat výstavu hodin a prosím kolegy, aby mi něco půjčili, vypukl smích a všeobecné veselí. Všichni tu moji vášeň znají,“ směje se Bis.

Jeho lásku ke strojkům dokládá to, s jakým zaujetím o nich mluví. Ať už jsou to funkční zlaté hodinky jeho ženy, jež zdědila po babičce, která je koupila 1. září 1939, nebo bizarní kus ve formě větrného mlýna s točícími se lopatkami.

„Hodiny jsou jediný živý kus nábytku a oživují zámecký interiér. Trvám na tom, aby hodiny v zámku šly, a když nějaké nejdou, jsem z toho nervozní,“ přiznává kastelán.

Zlatou dobou hodin bylo 18. a začátek 19. století. To jen ve Vídni působilo několik stovek hodinářů. Asi nejstarším kusem na výstavě jsou sluneční přesýpací hodiny z 16. století. Na renesanci upomíná výrobek z roku 1654, stolní hodiny s věžičkou. K unikátům patří i skleněné hodiny z 18. století nebo kopie hodin na krychli, které měl ve sbírce Rudolf II.

Rozkvět řemesla připomíná i dílo Leopolda Hoyse, jenž byl kolem poloviny 18. století dvorním hodinářem bamberského biskupa. O sto let starší jsou pak pendlovky hradeckého hodináře Martina Rezka z roku 1856. „Z jeho dílny pocházejí i věžní hodiny v Nežárecké bráně,“ podotýká kastelán.

Kolekci vzácností, v níž figurují i hodiny ve schránce z míšeňského porcelánu, doplňuje portrét Heřmana Jakuba Černína s hodinami v pozadí či fotografie ze zámku Jemčina, kde stojí na krbové římse hodiny, jež Bis rovněž vystavil.

Většina věcí na výstavě je zrestaurovaných, někdy se totiž dochovaly ve strašném stavu. „Jako tenhle zarezlý stroj, který jsme náhodou našli před dvěma týdny v archivu pod policí,“ říká Bis s pohledem na 'trosku' na stěně.

Za to, že většina je funkčních, vděčí známosti s hodinářem Pavlem Kapplerem z Chýnova. Ten ze své sbírky dodal i věžní stroj z roku 1887.

Dojem z expozice umocňuje řada kuriozit. Třeba kýč se dvěma anděly, kdy jeden ková pro Amora šíp a druhý ho přibrušuje. Zaujmou dózové hodiny na dně cukřenky, další v alabastrové váze či jiné z pokladny dačického zámku.

„A tohle je budík po dědečkovi. Když jsem byl na koleji, tak jsem se s ním budil,“ pousměje se kastelán. To už jeho slova ale přeruší hlasité bim〜mm – bammmm.