Jede traktor, je to Zetor, jede do hor… Ve čtvrtek 18. dubna od 20 hodin v českobudějovickém Kulturním domě Vltava začíná koncert kapely Visací zámek. Milovníci textů, jako je Stánek u Johna Debila nebo Kriminalita mládeže, si přijdou na své. „Věděli jsme, že revoltujeme," říká Jan Haubert, kapelník Visáčů, kteří jsou na turné ke  30 letům a jako předkapela se s nimi představí Ovčie 
Kiahne.

Jak se vám hraje a zpívá třicet let ve stejné sestavě?
Bylo to pohodlné. Bylo nám všem tenkrát asi 22 let a studovali jsme na stejné škole 
a stejný obor, totiž na stavební fakultě v Praze. Založit kapelu nás napadlo na lyžařském výcviku. Dohromady jsme se tenkrát opíjeli a řekli jsme si, že kapelu založíme. Tak jsme to udělali.  Někdo už kapelu předtím měl, třeba budějovický Michal Pixa hrál pravidelně v kapele Frekvence. měl nejvíc zkušeností.  Jinak to byly náhodné a krátkodobé kapely.  Já osobně jsem nikdy jinou kapelu než Visací zámek neměl. To byl pro mě první hudební počin.

Co říkali doma rodiče tomu, že se od studia odpoutáváte k muzice?
Doma jsem se o tom raději ani nezmiňoval, jednak opravdu kvůli studiu, jednak i ten náš název zněl provokativně. Doba byla těžká a kultura stíhaná, byla to doba, kdy se zakazovaly novovlnné kapely, ale i ty ostatní, které trochu vybočovaly a které se jmenovaly nápadněji než obvykle. Takže hlavně z toho důvodu rodiče neviděli rádi, že hrajeme, protože naše hraní  trochu zavánělo kriminálem.

Jak jste přicházeli na legendární texty jako Stánek, Kriminalita mládeže nebo Traktor?
Text o stánku vznikl na Strahově, kde naproti spartakiádnímu stadionu opravdu stánek u Johna Debila existoval. Písnička je vlastně popis toho, co tam bylo, naproti spartakiádnímu stadionu. Píseň o traktoru vznikla také jako reakce, když jsme byli na bramborové brigádě.

Co vaši učitelé ve škole? Podporovali vás a drželi vám palce?
Většina o tom věděla už proto, že škola nám dělala zřizovatele. Hráli jsme pod její hlavičkou, protože bylo nutné hrát pod někým. Hráli jsme pod hlavičkou stavební fakulty, i proto jsme hráli vždy na prvního máje před školou. Většina z učitelů nám držela palce, chránili nás 
i před zájmem StB. Dokud jsme byli na škole, bylo vše dobré a v pohodě, hrát jsme mohli. Naše hraní byla amatérská činnost, nebrali jsme za ni žádné peníze.  Hráli jsme a studovali. Po škole jsme pak všichni dělali inženýrské profese. Dneska se inženýrskou prací ostatní z kapely živí, já jediný jsem hudebník.

Kdy jste si tenkrát uvědomili, že se jako kapela stáváte v 80. letech vzorem pro mladé lidi?
Vlastně docela brzo, byla to doba, kdy většina kapel nesměla hrát a my se dost rychle proslavili. První koncert jsme měli v prosinci 1982 a za dva roky jsme měli vyprodaný sál, 1500 lidí na pražském Žofíně. To už byl důvod si myslet, že jsme se prosadili. 
V té době jsme sice nemohli vydávat desky, ale lidi si nás nahrávali na koncertech 
a předávali si nás rychle.  Takže už po dvou letech jsme byli docela známí, a co se týče punku a nové vlny, už jsme byli v republice tak trochu legenda.

Jak jste se tenkrát cítili při vašich koncertech – zakazování, povolovaní?
To bylo pořád stejné. Museli jsme odevzdávat repertoárový text na každý koncert. My ho falšovali, odevzdávali jsme jiné texty, než jsme pak hráli. Dokud jsme byli na škole, bylo to fajn,  ale když jsme museli měnit zřizovatele, byla dlouhá období, kdy jsme hrát ne že nesměli, ale nemohli, protože jsme neměli povolení. Tehdy se kapely nezakazovaly, ale všichni museli mít povolení. A to se shánělo blbě.