Jaká byla vaše první reakce?
Já se to dozvěděl nejprve z telefonátu, že jsem s Vaškem někde na fotce jako spolupracovník StB. To mě silně nadzvedlo. Na servru www.idnes.cz se totiž objevila fotografie, kde jsem zachycen vedle Vaška Neckáře. Jiný komentář tam v kontextu s mým jménem nebyl, takže mě to trochu uklidnilo, ale i tak mě to poněkud vykolejilo. V novinách i televizi jsem se pak dozvěděl podrobně o celé kauze, která mi však připadá uměle nafouklá. Ani Jan Neckář, Václavův bratr a člen jeho skupiny se netajil rozhořčením a sám Vašek zvažuje právnické kroky.


Jaké stanovisko jste zaujal posléze vy?
Já sice nevím, zda Václav Neckář byl opravdu skutečným spolupracovníkem StB, vím jen, že je to slušný člověk. Nevěřím tudíž, že by snad vědomě někomu ublížil, tím méně donášel třeba na Martu Kubišovou, jak se to objevilo v médiích. Zaráží mě, že tak dlouho po revoluci budeme ještě někoho takto deklasovat. Jaký to má cíl? Připadá mi, jako by chtěl někdo Vaškův umělecký comeback po jeho zrádné nemoci nějak poznamenat a úspěch snížit. Připravuji pro Vaška řadu koncertů, tak mě i tyto myšlenky zákonitě musejí napadnout.


Co si ale myslíte o spolupráci s StB jako takové, máte nějakou osobní zkušenost?
Moje zkušenost je taková, že člověk mohl navštívit kdeco a komunikovat s kýmkoli, kdo zastupoval totalitní režim, tím ještě ale nemusel být tím, zač byl označen i Vašek Neckář.


Když jsem byl na vojně, pak si mě jako člověka protestantského vyznání několikrát zavolali zástupci vojenské kontrarozvědky, se kterými jsem musel komunikovat. Ovšem když mi nabízeli určité výhody z možné spolupráce, odmítl jsem.


To, že si pro mne občas poslali a zkoušeli ze mne rafinovanými otázkami něco zajímavého dostat, však neznamenalo žádnou spolupráci. Na ten rozhovor jsem musel jít, jinak by to bylo jako neuposlechnutí rozkazu, záleželo ale na tom, co jsem řekl, co jsem chtěl říci a na co jsem mohl vždycky raději použít slovo nevím. Hodně jsem riskoval, mohli mi zařídit třeba takovou vojnu, že bych ji mohl nazývat i peklem. Naštěstí se tak nestalo.


Jak podle vás reagovat na takové kampaně?
Téměř všichni jsme si z té komunistické doby něco odnesli a jsme tím poznamenáni. Rádi totiž někoho nálepkujeme a posuzujeme podle toho, kde je dotyčný zapsán, v jaké je straně a čím je. Nálepkování pak vede k lynčování toho, kdo třeba ve slabé chvilce něco nezvládl, ale přitom nikomu neublížil. Není důležité ani to, je-li někdo komunistou, pokud je slušným člověkem. I takového si mohu hluboce vážit, přestože jeho vize neuznávám. Kolik lidí nebylo v KSČ a chovali se jako hyeny, zneužívali svá postavení a lidem ztrpčovali život? Měli bychom odsoudit skutečné činy, nikoli lidi jako takové.

Relevantní pro můj postoj musí být, jaký ten člověk je, nikoli kdo je. Chováme se tak?
Máme ale platný lustrační zákon a ten také posuzuje to, kde byl člověk zapsán.


Zde ale nikoho nelynčuji, jen posuzuji určitý čin a tím jen řeknu, že danou funkci třeba onen člověk nemůže vykonávat. Neznamená to ovšem, že erudici takového člověka zavrhuji a nedávám mu jiný prostor k uplatnění a prospěchu celé společnosti. Neposílám jej hned k lopatě. I když i tady je vážně na místě se ptát, jestli ještě dnes má tento zákon oprávněný význam. Přece jednou tu pomyslnou čáru za minulostí musíme udělat.


A pak už jen skutečně zůstane posouzení podle toho, co říkám a jak se chovám.