Jako malou ji museli do hraní nutit, tak za odměnu dostávala čokoládu. Dnes patří ke špičce. Violistka Lenka Němcová, dvacetiletá rodačka z Českých Budějovic a letošní absolutní vítězka soutěže konzervatoří.
Hudbu má v genech, děda hrál na cello, táta je kytaristou kapely Piket. Na soutěže je zvyklá, protože začínala v pěti letech s houslemi a od sedmi jezdí na přehlídky. Přesto se tentokrát snažila víc cvičit, což v jejím případě znamená přes dvě hodiny denně. „Soutěž je vyvrcholení celého roku, hrají tam lidé na nejlepší úrovni,“ říká blondýnka, která na této přehlídce poprvé zvítězila již v roce 2011.
Letos se prosadila v konkurenci šesti nejlepších hráčů jejího věku. Přihlásila se i do sekce houslí, kde jí dala zabrat povinná skladba soudobého autora, zatímco violové party vesměs znala.
Soutěžilo se na pražské konzervatoři. Atmosféra ji nepřekvapila. „Jsem stará,“ říká vážně. „Plno lidí jsem znala, věděla, do čeho jdu. Jen na violy se hrálo v půdní třídě, což bylo zvláštní, jak na zkouškách,“ říká Lenka Němcová, která dokončuje studia na českobudějovické konzervatoři a je ve druhém ročníku na pražské HAMU.
close
zoom_in
Jediné, co ji překvapilo, byla nízká úroveň v mladší kategorii viol. Srovnává s mezinárodní soutěží v Rakousku, kde potkala na pět desítek violistů a většina hrála skvěle.
V Praze prožila dva dny. Nervozitu umí ovládat, navíc její budějovická profesorka Tuula Sivula-Vacek dbá na to, aby vystupovala co nejčastěji. Sama si říká, že není nervozní, a docela jí to funguje.
„Nejhorší bylo, že jsem týden předtím měla koncert, kde mě moje profesorka moc pochválila, tak jsem si říkala, že to bude asi dobré. Takhle by to na soutěži být nemělo, spíš bych se měla bát. Ale hrálo se mi dobře,“ říká.
Rozhodla se, že nebude během soutěže nic řešit. Podporu našla i v rodině. „Mamka se mnou jezdí a říkala, že by to mohlo vyjít. Když jsem vyhrála, měla jsem radost, ale nikdy mi to nedochází hned," vysvětluje. Za hru na housle ji navíc chválil profesor HAMU Leoš Čepický, k němuž chtěla chodit, a to je pro ni ještě cennější než absolutní vítězství.
Místo oslav ale musela balit na zájezd do francouzského městečka Puy du Fou, kde hraje třetím rokem v zábavné show The Christmas Mystery. Jde o divadelní vánoční příběh se živými zvířaty a orchestrem. Hraje se pro 3000 diváků, třikrát až čtyřikrát denně. Tak nakonec zapila vítězství ve Francii. „Tam se slaví každý den, letos přivezl řidič autobusu sedm sudů piva, polovina už se vypila,“ usmívá se dívka, která před časem zvítězila i na soutěži Talents for Europe.
close
zoom_in
Když dnes vzpomíná na své začátky, přiznává, že v pěti letech ji hra na housle vůbec nebavila, navíc si přála spíš violoncello. Rodiče na to šli ovšem chytře, a tak hrávala za odměnu: napřed za čokoládky a sponky do vlasů, potom za peníze. Máma s ní chodila na hodiny do jejích 13 let.
Vztah k hraní se jí změnil díky soutěžím. Již jako dítě jich objela třeba šest ročně a chtěla, pochopitelně, vítězit. „Dnes to beru spíš jako práci, že musím hrát. Ale baví mě to. Občas,“ směje se.
Hudební talent mají v krvi i její dvě sestry. Ta starší studovala klavír, hoboj a flétnu, ovládá i housle, kytaru nebo harmoniku, na co prý sáhne, to jí jde. „Ale stejně jako ta mladší toho nechala v době, kdy musela začít cvičit a viděla ten teror u mě. Se starší ségrou jezdíme občas do Krumlova hrát na ulici irské písničky, lidovky, to mě baví hodně. Jednou se nám stalo, že nám nějaký pán hodil stodolarovku – podle mě se spletl,“ vypráví.
Ve dnech, kdy si najde víc volného času, chodí moc ráda do kina a na koncerty. Z hudebních žánrů má nejblíž ke country, na kterém vyrostla, potom jazz. Z klasiky si oblíbila Bohuslava Martinů. „Mám o něm hodně načteno, cítím v hudbě ten jeho rodný kraj,“ říká s tím, že naposledy zašla na budějovickou skupinu Strong Coffee, v níž hrají její spolužáci, a fandí i jihočeským bubeníkům z formace Wild Sticks.
Je jí sice jen 20 let, o tom, co by si přála, má však jasno. Rozhodně plánuje zahraniční stáž, do budoucna pak nějaké kvarteto. „Letos jsem začala učit v hudebce, čtyři žáky. Moc mě to baví, přitom dřív jsem k tomu měla hroznou nechuť,“ říká a stejně jako její ostatní slova to zní naprosto upřímně.
