Novou desku Karmageddon pokřtí 15. září táborská rocková skupina Sunshine v budějovickém klubu Velbloud. Ačkoliv se nahrávka odvrací od elektronického a tanečního experimentalismu předchozích dvou alb a do jisté míry navazuje na ostřejší kytarový sound desky Moonshower and Razorblades, jsou to opět staří známí Sunshine.
Osmé album jednoho z nejúspěšnějších domácích souborů tzv. indie scény obsahuje deset písní, na nichž se podíleli všichni členové skupiny. Texty složil s jednou výjimkou od hostujícího Justina Pearsona lídr a zpěvák Kay.
Pokud jde o nový repertoár, Sunshine se dopracovali k jednoduchým a srozumitelným písním v duchu post-punku, gothic rocku či britpopu, v nichž člověk slyší ozvěny tvorby rockových velikánů jako Joy Division, The Cure či U2. Kupříkladu velmi povedená píseň NFNY s atmosférickým dialogem zkreslených kytar v rámci mikrointervalového intonačního spektra a výrazně melodickým refrénem, který svým durovým optimismem prozařuje temné mollové sloky, nezapře svůj vzor v skladbě Bullet the Blue Sky od U2. Stejné inspirační zdroje prozrazuje i další dobře poslouchatelný song Seven Sins, Seven Signs. Potemnělost hudby doplňují apokalyptické texty, často však působící spíše hudební kvalitou nežli obsahem. Tak je tomu třeba v refrénu The Night Is on Fire.
Převažující civilní projev Kaye nakrátko osvěží pouze jeho exprese v titulní písni. Potom také screaming Pearsona v závěrečné elektrorockové vypalovačce We Carry a Third World Briefcase, která však nejen že příliš nezapadá do stylové linie alba, ale obecně působí poněkud nedodělaným dojmem. Její zařazení na závěr pak nelze chápat jinak než jako ne zcela povedený vtípek.
Karmageddon je v každém případě produktem na vysoké úrovni, který potěší dlouholeté fanoušky Sunshine, zvláště pak ty, kteří inklinují k jejím starším rockovějším deskám. Navíc všeobecná krotkost nového repertoáru, přítomnost silných melodických refrénů a i velmi dobrý zvuk jí zakládají solidní potenciál pro úspěch v popovém mainstreamu.
JAN BLÜML
Autor je muzikolog
