Tíseň. Tíha. Zoufalo. Ježíš s rohy, anděl zkázy s hořícím listem a nápisem No hope. Velkoformátové kresby Bouračka či Skládka, malé postavy mizející v krajině. Věčné míjení. Temno.
Erupci emocí rozněcuje Josef Bolf v krumlovském Egon Schiele Art Centru. Dekadentní kolekci, jež zaplnila Picassův sál, pojmenoval Inventář před zmizením. Je to nekompromisní ponor do míst, kam mnohdy zakazujeme vstup sami sobě.
Názvem odkazuje ke knize fotografií Eugéna Atgeta, snímkům Sceaux, jižní části Paříže, z let 1897 – 1899. Opuštěné zahrady, vyvrácené mříže, rozlámané sochy. Některými fotografiemi se malíř inspiroval, jiné mu připomněly místa, jež si nejistě pamatuje. „Zároveň se název může týkat i snů, které k ránu zapomínáme, ze kterých nám na jazyku zbývá jen pachuť, nejasná představa. Také to může být prostě seznam věcí, které pomalu ztrácejí svůj smysl," říká 41letý malíř.
close
zoom_in
Když se mluví o Bolfovi, padají slova jako deprese, melancholie. Skloňuje se jeho dětství na Jižním Městě. Jeho dílo pochopitelně zčásti odráží vnitřní běsy.
V mnoha případech staví na automatické kresbě, záměrně pracuje třeba s estetikou heavy metalu. „Ztvárňuje ponurost světa, života a příběhů, které umí krásně kreslit," přibližuje ředitelka Schiele Centra Hana Jirmusová Lazarowitz.
Josef Bolf rozhodně nepřichází jako pobloudilý samaritán. Nehojí. Bolí, byť krásně. Připravuje diváka o dech.
A ptá se, ohledává naše nitra.
„Pořád mne přitahuje představa, co se stane, když vše, o čem si myslíme, že je důležité – což jsou právě tyto inventáře – zmizí a zůstaneme sami, ve tmě, jen s tím, co
v nás zbylo. Možná jen s našimi strachy a s neporozuměním okolí, sobě…"
