Baleo, baleo! Vorvani, vorvani! Na tato dvě slova čekal štáb Steva Lichtaga, když tři roky natáčel na indonéském ostrově Lembata dokument Poslední lovci. Vypráví o domorodých velrybářích, kteří loví vorvaně ještě tradičním způsobem, bambusovými harpunami. Bude v pondělí jedním ze zahajovacích snímků Ekofilmu, budějovické kino Kotva ho promítne ve 20.30 hodin. Celovečerní snímek odvysílá kolem Vánoc také ČT.

Podmořské záběry točil štáb v oblasti Azorského souostroví, samotný lov u ostrova Lembata. „Tam žijí podivní lidé, kteří se nebojí vrhat střemhlav do vody s bambusovými harpunami a bojovat doslova na život a na smrt s vorvani. Je to dravec s největší ozubenou čelistí, který kdy na této planetě žil. Jeho čelist je až sedmimetrová, dosahuje až 40 tun váhy,“ uvedl Lichtag s tím, že vorvaň má velice cenné zuby, jeden stojí kolem 1000 eur.

Všechny lodě děravé

Úmrtnost velrybářů je při lovech deset až dvacet procent. Podle Lichtaga to bylo zatím nejtěžší natáčení, které zažil. „Ti lidé jsou trochu divní, nedomluvíte se s nimi, ale jsou strašně milí. Jsou to vlastně špatní rybáři, většina z nich ani neumí plavat. A všechny ty lodě jsou děravé jak řešeta.“

Bambusové harpuny jsou podle člena štábu Jindřicha Soukala pět metrů dlouhé, v průměru mají asi deset centimetrů a na konci jsou vykované čtyřiceticentimetrové hroty. Při natáčení se filmaři na dřevěných lodích dostali až do těsné blízkosti velryb.

Vorvaně, kteří se objeví tak pěktrát do roka, vyhlížejí domorodci ze břehu. Když se ozvou slova Kota klema, znamená to, že vorvaň to není. Zato když pozorovatel spatří kýženého dravce, utíká celá vesnice do zátoky a spouští na vodu lodě vážící dvě tuny, které mají na velkých kůlech.

Jak je lov náročný, dokresluje tato historka. Jednou se domorodci po týdnu vrátili úplně spálení. Obří vorvaň je odtáhl až k Timoru. Tam, když už pomalu umírali, jim jiná loď nabídla, že je odtáhne zpátky, ale výměnou za velrybu.

Podmínky filmařů byly velmi drsné. Na ostrově není pitná voda, domorodci, kteří věří, že na Lembatu kdysi připluli na hřbetě velryby, jedí pouze rýži a trávu, kterou vaří.

Rituál u šamana

„Nic jiného tam ani není. Navíc kameraman a fotograf dostali horečky: nejbližší zdravotnická péče je šest hodin jízdy náklaďákem pralesem, dalších pět hodin lodí a pak jste v prvním rádoby středisku, kde vám dají na všechno antibiotika. Strašně jsme se na filmu nadřeli,“ vylíčil Soukal.

Filmaři zažili i rituál u šamana vysoko v horách. Museli s sebou vzít živého kohouta, burčák z palmového listí a betelový ořech. Když k šamanovi přišli, řekl jim, že vše musí zkonzumovat. „Byli jsme trochu zaražení, ale nakonec jsme to všechno zbaštili. Nejdřív jsme si říkali: chudák kohout, to jsme ale ještě nevěděli, že chudáci budeme my. Kohouta hodili na oheň, hned se seškvařil a my ho museli sníst,“ vyprávěl Soukal. Rozkousal i ořech, který se má vyplivovat. „Začalo se nám dělat blbě, tak jsme vypili burčák a tím jsme se zřídili úplně,“ doplnil s úsměvem Soukal.

Šaman jim potom nakázal, ať se otočí a běží dolů do zátoky k velrybářům. Nesměli se ale pro nic vracet. Jenže Lichtag, který nyní chystá film o Tibetu, v půli cesty zjistil, že tam zapomněl stativ. „Tím jsem celé kouzlo zničil,“ podotkl.

Během natáčení zažil štáb i průnik civilizace do života lovců. Kdosi jim totiž přivezl motor a oni zjistili, že nemusí pádlovat. „Což je v podstatě začátek jejich konce, najednou začali mít potřebu peněz. Tímto směrem se ubírá příběh filmu, jak se jejich životy mění a jak jim civilizace přináší ještě větší mizérii a bídu,“ uzavřel Lichtag, jenž na krku nosí velrybí ploutvičku, kterou si koupil na Azorech.