Vidím, že je to nenávratně pryč. První věta filmu, která mluví za vše. To, že si události minulého století dokázaly nepěkně pohrát s osudy mnoha lidí, víme už i z hodin dějepisu, když o tom ale ještě pořád vyprávějí pamětníci, má to nesrovnatelně větší účinek. Dokazuje to také nový dokumentární snímek Setkání po letech, který vyrobila TV MY pro Jindřichohradeckou kulturní společnost. Připomíná dění na česko-rakouské hranici na Novobystřicku.

Osada Nové mlýny byla součástí obce Peršlág, dnes pojmenované Nový Vojířov. Ve 20. a 30 letech tu bez problémů dohromady žily generace českých a německy mluvících obyvatel, mezi nimi i šest dětí, které si tvůrci vybrali za hlavní hrdiny. Z plátna tak po letech promlouvá například Vladimír Kremlička, jehož rodina vlastnila mlýn, nebo němečtí bratři Adolf a Franz Geistovi.

Na začátku se všichni vrací do osady, ze které skoro nic nezbylo, a vzpomínají na dětství. Shodují se, že bylo kouzelné a že spolu děti vycházely. Mluvily chvíli česky, chvíli německy a bylo jim to, jak praví jeden z hrdinů, egal. Za zlom označují rok 1938, kdy do Nové Bystřice přijel Konrad Henlein a rozpoutal nenávist.

Následující zabrání Sudet, válka, divoký odsun i budování železné opony pak každému z šesti hrdinů přineslo trochu jiný příběh. Všechny jsou však kruté a ukazují, jak minulé století nemilosrdně poznamenalo životy obyčejných lidí. Jeden z Čechů vzpomíná, jak musel narukovat do německé armády, protože se narodil v místě, které najednou patřilo Němcům. Další nechápali, proč by se měli zbavovat sousedů, s nimiž léta žili ve shodě, a nakonec sami také museli opustit osadu.

Tvůrcům se podařilo příběhy dobře zachytit. Vyprávění postupuje chronologicky, takže se divák dobře orientuje, i když základní historická znalost je důležitá.

Filmaři si také vystačili bez jakýchkoli záběrů z válečných bojů, nacistických projevů či vysídlování. Hrdinové pouze ukazují několik svých starých školních a rodinných fotografií a funguje to skvěle. Vyprávění tak působí osobně a spíše než suchá historická fakta v něm mají místo emoce.

Každý z hrdinů dostane zhruba stejný prostor, byť třeba němečtí bratři Adolf a Franz vystupují pořád jen spolu stejně jako dvě ženské hrdinky Karolína Černá a Helena Holická. Přátelé z dětství se pak symbolicky potkají na česko-rakouské hranici, muži si dokonce zahrají fotbal se stejným červeným míčem jako tenkrát. A úžasné především je, že se stále domluví chvíli česky a chvíli německy a je jim to pořád egal.

Dokument zároveň maximálně využívá autentické prostředí Novobystřicka. Hrdinové vypráví své příběhy přímo na místě, procházejí lesem u hranic, zkouší znovu házet žabky na hladině rybníka a sledují, co se s osadou stalo. Ženské hrdinky najdou v Peršláku dům, v němž kdysi žily, muži ale musí konstatovat, že vesnice jejich dětství je nenávratně pryč.

Dokument Setkání po letech vznikal poměrně dlouho, první záběry už v květnu 2009, ale výsledek si zaslouží pozornost. Vzpomínky pamětníků zkrátka mají cenu a měli bychom je využít, dokud to jde. Proto je dobře, že Jindřichohradecká kulturní společnost už chystá druhý film z volného cyklu Domov – Heimat, který má zatím pracovní název Hledání ztraceného dětství.