Na koloběžce jezdil po Manhattanu a fotografoval zajímavé postavičky. Snímky potom překreslil a obrazy nyní vystavuje v Českých Budějovicích. Známý výtvarník Petr Nikl přivezl do Wortnerova domu Tváře z New Yorku. Expozice plná zvláštních lidí tu zůstane do 24. března. „New York je divadlo světa, které se nedá srovnat s žádným jiným městem na světě. Skoro každý tu stojí za pozornost," říká Nikl.

Proč zrovna Tváře z New Yorku?
Manželka tam pracuje jako ředitelka Českého centra a já díky tomu trávím v New Yorku tak polovinu roku. Po několika měsících jsem dostal velkou chuť nakreslit si některé lidi, které potkávám. Nejprve jsem jejich tváře maloval jenom z hlavy, jak jsem si je pamatoval, ale zjistil jsem, že mám tendenci je pořád stylizovat, přizpůsobovat vlastnímu vidění. Tak jsem si koupil foťák a začal kreslit podle fotografií. Ukázalo se, že skutečnost dalece předčí moji fantazii. Těžko bych vymyslel například člověka ve sloní čepici.

Je tam tedy dostatek opravdu zajímavých postav?
New York je takové divadlo světa, které se nedá srovnat s žádným jiným městem na světě. Panuje tam zvýšená míra kreativity, svobodomyslnosti v tom, co si třeba vezmu na sebe, a nikdo se ničemu nediví. Skoro každý je tam zvláštní a zaslouží si pozornost. Když stojíte minutu na jednom rohu, máte zaručeno, že projde někdo, kdo se vám strašně líbí. Já jsem proto focení propadl a popadlo mě vzrušení z té práce, kdy se vlastně odevzdám realitě. Jedinou úpravou pak bylo, že jsem při kreslení vyjmul postavy z jejich pozadí 
a dal je na bílý papír.

Neměl jste s focením neznámých lidí v ulicích problémy?
Já se pohybuji především po Manhattanu, který je hodně frekventovaný, takže to není až tak blbé. Člověk ale samozřejmě musí vycítit, kdy se to hodí. Když někoho fotím tváří v tvář, tak se zeptám, některým lidem jsem dal třeba dolar, ale mnohdy jsem jen zachytil kolemjdoucí, takže 
o tom nevěděli. Často je dobré fotit od boku, protože snímek pak má v sobě spontánnost. Zároveň je ale třeba dát si pozor na to, že tam platí společenská domluva, podle níž by se nemělo zírat. A velmi problematické je fotit děti, na to jsou Newyorčané hákliví.

Petr Nikl vystavuje ve Wortnerově domě Tváře z New Yorku.Máte oblíbenou figurku?
Všechny. Víckrát se ale na obrazech objevuje Henry. Ten sedává na Times Square u Hard Rock Café. Jednou jsem si ho vyfotil v červené kapuci. Asi po roce jsem mu nesl reprodukci a on zrovna měl na hlavě tu neskutečnou sloní čepici, tak jsem ho prostě musel vyfotit znova. Jinak s ním ale mám spíš platonický vztah, protože on nemluví, jen přikyvuje. Má ale hrozně zajímavé oči. Je 
v nich nějaká hloubka, kterou se mi ještě na obraze nepovedlo zachytit úplně tak, jak bych si představoval.

Proč je u vchodu na výstavu koloběžka?
Jednak ozvláštňuje panel 
s informacemi, ale především se mi podobně jako foťák stala nutnou součástí poznání New Yorku. Na koloběžce totiž po Manhattanu jezdím. Je to velice praktické a pomáhá to i při pořizování snímků. Když stojím na křižovatce, vidím někoho zajímavého, ale nepodaří se mi ho včas vyfotit, objedu blok 
a čekám na dalším rohu. Jen nevím, co si pomyslí ten člověk. Ale koloběžka vystavená tady u vchodu je moje pražská, v New Yorku mám lepší.

Jak se vám lidmi z New Yorku zabydloval Wortnerův dům? Znal jste prostor předtím?
Poprvé jsem se tu byl podívat v lednu, abych věděl, do čeho jdu. Zdejší prostor je zajímavý tím, že to není jedna galerijní síň, ale místnosti. Má okna a denní světlo, schodiště a působí jako dům. Takže je to momentálně takový hostel pro Američany.

Všimli jsme si, že popisky jste
 k obrazům vymýšlel těsně před vernisáží. Znamená to, že díla nemáte předem pojmenovaná?
U některých názvy mám, například Komín, ale u některých ne, takže vymýšlím na místě. Obraz se pak třeba jmenuje jinak než na výstavě v Praze. Já ale myslím, že to není důležité. Stačila by mi 
i jedna velká popiska.

Vaše výstavy jsou známé tím, že jsou často interaktivní. Tady se ale asi nesmí na nic sahat…
To máte pravdu. Akorát do mezipatra jsem dal svoje autorské knihy na listování. Jsou tam i fotografie, podle kterých jsem kreslil, takže to návštěvníci mohou porovnat. Jinak je to klasická výstava. V dolní části galerie jsou novější kresby a nahoře starší práce. Pro ty mě inspirovaly fotografie z 30. let, které zachycovaly trpaslíky z obludária na Coney Islandu.

Je vám bližší připravovat interaktivní nebo klasické expozice?
Je mi blízké oboje a rád přeskakuji z jednoho do druhého. Momentálně chystáme novou interaktivní výstavu, která bude dlouhodobě v Malostranské besedě v Praze. Ta má úžasně renesanční půdu, takže výstava se jmenuje Vikýře Play. Připravujeme pro ni zase interaktivní nástroje.

Petr Nikl vystavuje ve Wortnerově domě Tváře z New Yorku.V jižních Čechách budete vystavovat ještě v létě v písecké Sladovně. Co tam bude?
Právě interaktivní výstava Play složená z věcí, které už máme hotové, a možná přibude i něco od studentů tamní filmové školy. Bude to minimálně šedesát objektů ve třech patrech Sladovny. Zahájení chystáme na 17. května a při vernisáži zahraje na dvorečku naše skupina Sváteční pop, kterou tvořím já, Milan Cais, Ondrej Smeykal a Jiří Hradil.

Kromě malování se věnujete právě hudbě, divadlu, píšete knihy. Je pro vás nějaký druh umění důležitější než ostatní?
Není v tom žádný rozdíl. Všechno, co momentálně dělám, se snažím dělat jako by to bylo to hlavní. Nic není jenom doprovodné.

Kde nyní nejvíc tvoříte?
Je to tak napůl, ale na různých místech dělám něco jiného. V Čechách hodně pracuji v ateliéru, který v Americe nemám. Mohu tu malovat velké obrazy. Pro výstavu 
v Budějovicích jsem za měsíc udělal pět pláten. Zdálo se mi, že by se sem hodily a to mě motivovalo. V New Yorku zase dělám spíš drobné věci.

Liší se tam oproti Čechám přístup lidí ke kultuře?
Já vždy říkám, že jsem potěšen v prostředí, kde cítím, že je větší zájem o kreativitu. A to pro New York platí, jak na ulicích, tak samozřejmě 
i v muzeích. Ta jsou plná lidí a panuje tam taková nepřetržitá euforie, spousta dětí tam chodí se skicáky a kreslí nebo dělají poznámky. Tady už je také možné někde zahlédnout, že se snažíme, ale 
v Americe je cítit ta demokratická tradice a umění tam má minimálně stejné místo jako jakákoli jiná činnost. Není to okrajová věc jako 
v Čechách, kde umění pořád chápeme jako jakousi nadstavbu pro poučené, jako něco takzvaně extra. Když to srovnám třeba se sportem, tak ten tu podle mě má naopak zbytečně moc prostoru. Ale to je věc kultury jako takové. A odráží se v tom, jak to vypadá nahoře, protože ryba vždycky smrdí od hlavy.