A ejhle, jako vášnivý pozorovatel domácího zvířectva byl jsem šlehnut do oka premiérou 'koljadovky' (hry Nikolaje Koljady představují opravdu svébytný fenomén) v Jihočeském divadle. Ten název: Slepice! Ze Švandova divadla ji sem 'zavlekl' Michal Lang, působící tu a tam tu i tam. Švandovskou verzi Slepice jsem neviděl (režíroval ji Sergej Fedotov), ale dle obrázků soudě, zdá se mi ta jihočeská prostší, a snad i 'češtější'.

Ačkoli jde o poměrně prosté téma manželské nevěry, hra tažená pěti herci vůbec nepůsobí ploše. Přímo explozi herectví předvádí ve své roli herečky Ally Daniela Bambasová, která hru – nevím, nakolik záměrně – de facto odtáhne. Výkony ostatních herců působí spíše jako přihrávky, Alla je postava plná energie a chuti žít a rvát se o svůj kousek štěstí. Právě kvůli výkonu Ally – Bambasové dostanete chuť vidět hru ještě aspoň jednou. Diana, zahraná Věrou Hlaváčkovou, je (poněkud rozpačitě ztvárněným) ženským protipólem Ally. Z pětice herců zbývá poslední ženská úloha: Slepice.

Představitelka mladé sebevědomé herečky Nonny, která, ač měla být obětí, stává se triumfátorkou, Teresa Branna, jako by se lekla své úlohy 'drsňačky, která to všem natře'. Její premiérový výkon v této roli byl skutečně bez výrazu, proměna z upípaného kuřátka v bojovnici šamo vyšla jen jaksi napůl. Otázkou je, proč. Snad pro dosud elévskou pozici Branny v souboru? Nebo byl výkon Bambasové natolik omračující, že zasáhl i její mladší kolegyni? Nebylo by divu, jak jsem se již snažil říct.

A co muži? Hra nabízí větší prostor dvěma – Fjodora, šéfa činohry, představuje Ondřej Volejník. Vasilije, divadelního úředníka, zase Roman Nevěčný. Také oni, ačkoli o 'kohouty' tu až tolik nejde, jsou na scéně spíš v pozadí. Je to jako na tom našem dvorečku – slepice si vystačí i bez kohoutů. Jen se to těm kohoutům nesmí říkat. Nonna zmizí ze scény a s ní i zbytek smyslu pokračovat ve sporu. Vše se vrací do starých kolejí, kohouti berou za vděk slepicemi, jež jsou k mání. Vždyť to je realita, to je skutečný život.

Herci z doščatovského divadla jen na chvíli vypadli ze svých rolí a ztratili se ve změti slov, která 'nebyla ve scénáři'. Ale než hra skončí, nalézají všichni ztracenou rovnováhu. Nakonec o nic nešlo, byl to jen nový divadelní kus, který bylo třeba nazkoušet. Vždyť ani Nonna nakonec neodjela, zůstala trčet v Doščatově na Volze, v grotesce vlastního života. Budete se bavit, ale pozor: Humor zůstal ruský, navzdory překladu a režii.

Hrabalovské tóny

Koljada mi v překladu Gabriely Palyové zněl v hrabalovských tónech, s expresivností Jaroslava Haška k tomu. Přimyslím-li několikrát parafrázovaného Čechova, před závorku vytknu 'lišnyje ljudi' – Fjodora a Vasilije, jako bych slyšel zvuky lisů dalších příliš hlučných samot, jimiž jsme ve svých představách, projektech, snech a plánech, vizích a frustracích, vlastně všichni. Myslím, tedy jsem. Přesvědčen o tom, že si hra najde své stálé místo v repertoáru a své publikum v jižních Čechách. A to, jak aspoň doufám, 'snad nejsem vožralej', když pro to všechno dávám koljadovce nejmíň osm pětek. A mám návrh: Což takhle do budoucna - nabízí se rok 2012, kdy bude Koljadovi pětapadesát - pořídit ještě jednu dvě tři jeho hry? Lidi by, myslím, chodili.

Hodnocení Deníku: 80%

TOMÁŠ VEBER
Autor je spolupracovníkem redakce