Během letošního léta Malé divadlo předvádí před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově svůj nový kus. Šéf souboru a dramaturg v jedné osobě Petr Hašek zvolil velmi krásný titul – Barona Prášila, tedy příběh plný dobrodružství, humoru 
a fantazie. Navíc 18. století, kdy se to v Evropě hemžilo nepřátelskými Turky a v plném rozkvětu byla rokoková móda, nabízí ideální příležitost pro velkolepou výpravnou podívanou jako stvořenou pro krumlovskou zahradu.

Fantastický cestopis, který o cestách svobodného pána von Münchhausen sepsal Gottfried August Bürger, poskytl režisérovi a zároveň autoru divadelní adaptace Zdeňku Jecelínovi potřebný prostor pro využití vlastní představivosti a vytvoření dostatečně nosného dramatického příběhu. Jeho základem se stala na straně jedné dvojitá sázka barona s císařem a tureckým sultánem, na straně druhé pak sblížení legendárního sedmilháře s vlastní rodinou. Bohužel ne vždy je logika chování jednotlivých postav jasná, v barokní zahradě se tak mění názory lusknutím prstů a chudák divák neví proč. Dětem však zjevně změny chování a jednání bez jasné motivace přílišné obtíže nečiní, samotný příběh je dokáže dostatečně pohltit, ale přeci jen je to trochu škoda.

I hra Baron Prášil se stejně jako další kusy Malého divadla nehraje v čase, kdy vycházejí hvězdy a osvícená zahrada působí tajuplným kouzlem, ale za plného slunečního svitu, což má své výhody i nevýhody. Letohrádek Bellarie je totiž orientován na západ 
a když se na něj hlediště otočí, jsou diváci oslněni sluncem, což je zejména v horkých dnech velmi nepříjemné. Lepší možnosti dává divákovi pohled na východ, paprsky však v tomto případě trpí herci. Najít kompromis vskutku není snadné.

Malé divadlo baví před otáčivým hledištěm příběhem Baron Prášil.

Na scéně se vedle Barona Prášila, jeho rodiny a příslušníků obou dvorů, císařského 
a sultánského, objeví řada postav s nadpřirozenými schopnostmi, a to jak z říše lidské, tak i zvířecí. Ačkoliv byl za hvězdu představení označen zkušený exčlen činohry Jihočeského divadla Roman Nevěčný, který si s lehkostí sobě vlastní zahrál Barona Prášila, žádných hlavních rolí vlastně není. Úlohy všech účinkujících mají pro děj téměř stejný význam a co je podstatné, všechny jsou dobře zahrány. Někteří z herců jich dokonce stihli více najednou – kromě velmi angažovaných dam Budlany Baldanovy a Lucie Škodové, které zvládly jelena, turecké otrokyně i dvorní dámy, přecházeli z role do role 
i Václav Chalupa či Marek Menšík. Z hereckého hlediska působí představení velmi kompaktním a harmonickým dojmem, a to i přes neskutečně spalující podnebí, které 
letos v červenci v zahradě za pozdního odpoledne vládne. Menší problémy s porozuměním textu však může divák mít během písní, které jsou – jak jinak – nedílnou a velmi zábavnou součástí; hůře rozumět je zejména Romanu Nevěčnému v úvodním songu.

Na Baronu Prášilovi jsou ale rozhodně nejkrásnější kostýmy a výprava. Kateřina Štolcpartová vytvořila scénu s orientálními stany i vtipným mobilním císařským dvorem, Jitka Nejedlá pak 
v kostýmech spojila rokokovou opulentnost s moderními prvky. Ačkoliv pro letní představení nejsou několikavrstvé těžké obleky, doplněné klobouky, parukami a vysokými botami vůbec ideální, spojení zlatého brokátu a purpurového saténu s džínovinou, plastem či čímsi, co připomíná izolační potrubní pouzdra, je nadmíru povedené.

Propojení minulosti s přítomností a umně zabudované odkazy na současnost či jiná umělecká díla má ostatně rád i Zdeněk Jecelín – tyto prvky se objevují ve všech jeho scénářích, Barona Prášila nevyjímaje. Tentokrát však některé aktualizace působí trochu prvoplánově, zejména pak ta, kdy na scénu vstoupí bombová atentátnice Černá vdova. Narážky na současnost tady postrádají lehkost, šarm 
i smysl. Turci totiž nejsou Arabi a vtípky o teroristkách na konec pohádky tak nějak nepatří. Zvonec na konec by byla lepší volba.

Hodnocení Deníku: 70%





JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička