Více než důstojný závěr 26. ročníku Hudebních slavností Emy Destinnové představoval úterní koncert České filharmonie (ČF), našeho nejvýznamnějšího symfonického orchestru, dlouhodobě velmi uznávaného na domácí i mezinárodní scéně. Dokladem jeho nezastupitelného místa a přízně publika byl vyprodaný Pavilon T na českobudějovickém výstavišti, kam přišlo asi 1000 lidí. ČF se do města vrátila po 33 letech.
K atraktivnosti přispěla i osobnost ruského dirigenta Semjona Byčkova. Jeho letitá spolupráce s nejlepšími světovými orchestry, vygradovaná letošním oceněním Royal Academy of Music coby dirigenta roku, ho řadí k nejžádanějším. Pravidelně hostuje i s ČF, budějovický koncert navázal na řadu dřívějších projektů tohoto mistra s „naším“ orchestrem. Jeho členové, pozitivně a tvořivě smýšlející lidé, se pro Byčkova stali ideálními hudebními partnery, jak sám řekl v jednom z rozhovorů.
Tvorbu Čajkovského zná Byčkov velmi dobře, průběžně se s ní seznamoval již od dob svého mládí. Spojitost mezi ním a Patetickou (Symfonie č. 6 h moll) tedy není nahodilá. Toto velkolepé dílo navíc dirigenta upoutalo natolik, že ho v minulosti po úspěšném nastudování i natočil. Zajímavostí z dob jejího vzniku může být ještě skutečnost, že se tato poslední symfonie Čajkovskému stala jakýmsi vlastním rekviem – skladatel zemřel devět dní po její premiéře.
close
zoom_in
Čtyřvětá symfonie s pravidelně se opakujícími větami v rychlém a pomalém tempu nezapře svérázný ruský charakter. Přijímá však, stejně jako celé Čajkovského dílo, i západní vlivy. I přes mísení obou kultur zde vyvstávají ruské kořeny. Fajnšmekři mohli hned v 1. větě vysledovat citaci chorálu z ruské zádušní mše a v pomalé 2. větě salonní valčíkovou melodii napsanou v ruském pětidobém taktu. Celé uchopení a provedení 3. věty, prolnuté poletujícími motivy z jedné sekce orchestru do druhé, bylo pro obecenstvo natolik silným zážitkem, že nečekalo na závěr skladby a spontánně po jejím odeznění odměnilo hudebníky bouřlivým potleskem. Podobně diváci poděkovali i po konci 4. věty laděné kontrastně, s žalostným a nanejvýš tragickým závěrem.
close
zoom_in
Dvořákova poslední symfonie Z Nového světa (Symfonie č. 9 e moll) je mistrovským výtvorem svého autora a rovněž vrcholným dílem světové symfonické tvorby. Novosvětská, opět tvořena čtyřmi větami, vznikla v New Yorku za skladatelova působení na tamější konzervatoři. Je jakýmsi „praobrazem“ české hudby
s prolínajícími americkými vlivy. Naplňuje ji jak atmosféra hektického způsobu života rozvíjející se země, tak pocity spojené s návštěvami amerického venkova a v neposlední řadě i nostalgie po domově.
Byčkov vidí v Dvořákově a Čajkovského hudbě jistou podobnost, zejména v partech smyčcových nástrojů. To může být jedním z důvodů jeho velmi silného zaujetí při provádění této symfonie.
1. věta začínající pomalým tempem se nese v americko – českém duchu. Pozorný posluchač má možnost vysledovat cosi indiánského, zaujmout ho může i blízká podobnost s melodií spirituálu Swing Low, Sweet Chariot, jejíž téma se objevuje i v dalších větách. Zřejmě nejznámější 2. věta (Largo) se vznešenou, prostou melodií přednášenou anglickým rohem, byla na koncertě podána
s velkou citlivostí a vnímavostí, možná i se skrytou hrdostí všech zúčastněných. Ve střední části 3. věty lze hovořit o taneční melodii českého lidového typu, pro kterou jsou příznačné lehké poskoky a jemné trylky. I přes to, že poslední věta přináší nové prvky, výrazně využívá témata předchozích vět, čímž posluchače vyzývá
k ohlédnutí za touto pozoruhodnou skladbou.
Vystoupení bylo přijato
s velkým nadšením. Strhující atmosféra pavilonu provázaná s vynikajícími výkony umělců a umění lačného publika byla vskutku jedinečná.
Hodnocení Deníku: 90%
JAROSLAVA RODIČOVÁ
Autorka je muzikolog
