Romantická estetika 19. století zásadně ovlivnila umělecké vnímání lidstva následujícího věku. Ještě dnes máme tendenci věřit v moc génia, žít v iluzi absolutní originality toho kterého díla a chápat je jako jev nezávislý na veškerém „přízemním“ společenském, ekonomickém, politickém a jiném dění, případně na čase a prostoru vůbec. Možná je to právě tento zděděný automatický předpoklad o autonomii a uzavřenosti umění, který stojí za nekonečnými diskusemi o autentickém provádění děl. Konzervativnější publikum má sice často pravdu, když tvrdí, že ta či ona modernizace nebo aktualizace klasického kusu zrovna nepovznáší k závratným estetickým výšinám, nezřídka ale zapomíná, že podstatou vývoje umění je dialog – dialog, v němž umělec dneška tvůrčím způsobem hledá svůj vztah k odkazu předchůdců a vzorů z minulosti. Bez něho by umění degradovalo na akt restaurátorství, z umělce by se stal pouhý řemeslník, což je pro málokterého absolventa dnešních akademií přijatelné.
Jak ukázal balet Labutí jezero v lineckém hudebním divadle, k tradičnímu dílu Petra Iljiče Čajkovského nepřistupuje netradičně jen šéf baletu Jihočeského divadla Attila Egerházi, ale i jeho kolegové v zahraničí. V případě rakouském to byla choreografka Mei Hong Lin. Množství společných jmenovatelů obou inscenací, které se v posledních měsících vyskytly v akčním rádiu jihočeského diváka, bylo pozoruhodné – a nešlo přitom pouze o obecný výrazně interpretační způsob uchopení klasické látky a velký potlesk na závěr.
Psychologické sondy jsou dnes lákadlem mnohých režisérů; v době všudypřítomných psychoterapií a „koučingů“ se nelze příliš divit. Jestliže Egerházi pojal Labutí jezero jako volný příběh rozpolceného jedince na pozadí fragmentů Čajkovského hudby, Tchajwanka Mei Hong Lin na ploše dvouhodinové partitury baletu představila životopis samotného skladatele – muže traumatizovaného smrtí matky, frustrovaného homosexuála hledajícího spásu ve světě hudby. Ladnost, elegance a noblesa klasických baletních figur by jen těžko souzněla s hrůznými výjevy drastických a neúčinných procedur léčby cholery Čajkovského matky, stejně tak s obrazem znásilnění skladatelovy ženy Antoniny (Černá labuť) a jejím následným pobytem v ústavu pro choromyslné.
close
zoom_in
Na řadu tak přišel, stejně jako u Egerháziho, moderní výrazový tanec včetně dupání, vykřikování, svíjení se na zemi a skákání proti zdi v dramaticky vypjatých momentech; když polonahá Antonina po neúspěšném pokusu svést svého čerstvého manžela vrhne v zoufalství své nechráněné tělo na zem, je to otřesné, brutální a působivé.
Expresivní psychologické ladění lineckého Labutího jezera s řadou relativně otevřených homoerotických scén často připomínalo extravagantní filmový portrét Čajkovského od kontroverzního režiséra Kena Russela Music Lovers z roku 1970; s ušlechtilostí tradičních baletních představení, například s hvězdami Natalií Makarovovou a Anthonym Dowellem, nemělo kromě hudby společného nic. Jenže co má také dnešní doba společného s Čajkovského romantismem?
Podobně jako u Egerháziho také Mei Hong Lin obsazovala do rolí labutí muže – zde ovšem se zřejmým ohledem na Čajkovského sexuální orientaci. Závěrečnou scénu, kdy svalnatý „labuťák“ (Bílá labuť / anděl strážný/ anděl smrti) nese mrtvého skladatele v náručí, by určitě ocenil bizarností milovný Russel, estét typu Čajkovského těžko. Zkusme ale na chvíli zapomenout na „definitivní“ autorský záměr a vnímejme umění jako svobodnou hru interpretací – alespoň to nás učí dnešní estetika.
Linecké představení v tomto ohledu nedopadlo vůbec špatně, ačkoliv kvalitní taneční výkony (zvláště Valerio Lurato jako Čajkovskij a Andressa Miyazato jako Antonina) a skvělé hudební nastudování občas přece jen odsunul do pozadí efekt „šoku“. Bylo zajímavé sledovat, jak to v generačně rozmanitém a početném publiku zašumělo po každé prožité výstřednosti. Závěrečný intenzivní potlesk byl až nečekaný. K pochopení interpretace Čajkovského v podání Mei Hong Lin přispěl i výborně zpracovaný program se zajímavými texty (nejenom otrocky faktografickými, ale především tematicky syntetizujícími) o době skladatelova života z pohledu tvořivosti a melancholie či o skladatelově povaze a prostředí ruské homofobie.
JAN BLÜML
Autor je muzikolog
Hodnocení Deníku: 80%
