Měl to být Vlasta Redl od A do Z. Pár písmen z jeho hudební abecedy sice scházelo, improvizovalo se až moc, pětinu večera zabraly místy zdlouhavé instrumentálky, ale i tak. Redl se 26. června při koncertě na festivalu Okolo Třeboně připomněl jako geniální muzikant, bavič a osobnost, která zanechala ve folku velmi hlubokou brázdu. Mimochodem: je málo těch, kteří utáhnou vystoupení dlouhé bez pěti minut tři hodiny.

Na pódium v zámeckém parku, kde večer poletovalo vzduchem množství chroustů, přišel rodák z Nového Jičína se sedmnáctiminutovým zpožděním. Publikum mu však rychle odpustilo, když ho hned na úvod pobavil: „Já se jmenuju Redl Vlastimil a budu tady dneska v popředí události, kterou si sám ještě neumím představit. Nebojím se, ale ani se netěším, protože vždycky, když se těším, tak se to pokazí.“

A dodržel slib, že pod hvězdami zařadí i tiché písně. Sám s akustickou kytarou zahájil okolozpětní Přijdu hned, a když ji dohrál, dal najevo, že i po stovkách štací cítí výjimečnost večera. „Říkal jsem, že se nebojím, ale asi jsem trochu lhal,“ rozesmál více než tisícihlavé hlediště poté, co se napil na kuráž. Po druhé Hrála mi Julii, na dřeň smutném příběhu o nevěře, dal Kdyby a poslední akord v ní rozsvítil první z hostů skupina Cimbal Classic (ta kdysi vznikla právě pro jeho vystoupení v Třeboni). Společně pokračovali dvěma starými peckami Smutno je mi a Holky z Utopie, přičemž v druhé zmíněné se odvázali k divoké mezihře provázené výkřiky jako Joj, mamo!

Poté se zadrátovala Redlova aktuální parta s názvem Naše nová kapela, kterou tvoří mix mistrů jako saxofonista Marcel Žáček či klávesista Borek Nedorost a pár mladíků. A volume se stočilo hodně doprava. Hned první song Opět na výletě skoro předčil studiové provedení a Město měst získalo novou aranž, v níž se o skvělá sóla podělili Žáček, baskytarista Petr Vavřík a harmonikář Luboš Javůrek. Zněžnili při Jak vlastně vypadáš, kdy náladu znásobila modrofialová hra světel, aby zase přitlačili při Bol raz jeden král uhorský (vtipný překlad do maďarštiny) a Rafajově zákoně.

A defilovali další hosté. S fujarou Swetja, písničkářka Šany, mandolinista Radim Zenkl, jenž vystřihl i skladbičku na flétnu. Dva ale čněli nad ostatními. Ten první přišel na poslední vícehlas v písni V hornom dolnom konci – kompletní kapela Každý den jinak, předchozí to Redlovo doprovazeči. S prvními tóny Vracaja sa dom se z pódia přelila obří energetická vlna, po pěti letech bez zkoušky to znělo víc než dobře. Zářil hlavně kytarista Michael Vašíček, jemuž hlas nádherně barví s Redlovým (Příteli). Pěvecky koncert náhle narostl a do úplných výšin ho pak poslala Alice Holubová z Hradišťanu. Nejdřív duet Holúbek a holubička a pak Vlaštověnka s náladotvorným saxofonem. „Tady by to mohlo skončit,“ děl hlavní protagonista.

Trochu škoda, že se tak nestalo, neb následná série čtyř instrumentálek byla příliš dlouhá. Tempo naskočilo až v závěrečném sejšnovém dvojbloku Ej Bože můj a 6&90, na jehož konci Vašíček vyzvedl Redla a 'pochoval' ho v náručí. Ten to samé vzápětí učinil se Šany. Děkovačka, bubeník Marcel Gabriel vhodil paličky do davu a konec.

Příliš improvizací

Auditorium bylo však jiného názoru a přimělo umělce ke dvěma přídavkům: Husličkám s bluesovou mezihrou a jemné Až na poslední stránku, kterou uzavřely kytarový flažolet a dlouhý tón violoncella Pavla Barnáše. „Děkujeme za ten večer, protože to není denně. Vánoce jsou častěji,“ pravil Redl. Mobil ukazoval dvanáct minut po půlnoci.

Přes vše výše napsané pár věcí mrzí. V průřezovém koncertu Redla hodně chyběl původní AG Flek, v němž písničkář vyrostl a proslavil se baladou Carpe diem. Mezi 26 písněmi scházela byť jediná novinka, což u nové kapely zaráží dvojnásob. A hlavně: improvizací bylo během těch tří hodin tolik, až se jeden ptal, zda u tak významné akce nešlo aspoň něco nazkoušet.

Lehounké minus směřuje i ke zvukaři Janu Friedlovi, jenž jinak zaslouží potlesk. Vytáhnout violoncello až po 30 vteřinách od chvíle, kdy začne hrát (Smutno je mi), by se tak zkušenému technikovi stávat nemělo. Navíc obří zvukařský stánek bránil značně ve výhledu. A to pomiňme rušivý brum, který se v reprobednách průběžně objevoval a mizel.

Nicméně: We Are the Champions, při jejíž zábavné japonské verzi se křtila Redlova kniha My tři a já, pro onen večer platí – v zámeckém parku hráli mistři. Do megakoncertů světových jmen jim sice kousek scházel, ale na české poměry famózní.

PS: V duchu zdejších poměrů je příznačné, že organizátorům hrozí pokuta za rušení nočního klidu…

Hodnocení Deníku. 80%