Jistebnice – Jede nadoraz. Za rok stihne 70 koncertů s Arakainem, desítky repríz rockoper, do toho se stará o tři malé dcery, fotku dvojčat má i na hodinkách. Teď je na turné k nové desce Arakadabra, jako hosta veze skupinu Dymytry. Na jihu CD představí v 17. března Budějovicích, 22. dubna Táboře a 23. dubna Prachaticích. „Odvážili jsme se jak k modernější hudbě, tak k lehčí, baladě,“ říká 37letý rodák z Tábora žijící v Jistebnici.

V titulní písni nové desky Arakadabra zpíváte: Kousek z jeho kouzel dříme v každým z nás. Jaké kouzlo dříme ve vás?
Já vlastně nevím (smích). To bych působil jako velký narcis, kdybych se začal chválit. Ale možná kouzlo jet v kuse a neodpočívat, to mi jde posledních pár let moc dobře. Jinak název Arakadabra je k naší muzice možná až moc pohádkový, ale mystický název jsme ještě neměli.

Jsou tam dvě R.
Čím víc R, tím víc metal (smích).

V čem by mohla nová deska Arakainu překvapit?
Rozhodně v tom, že jsme trošičku experimentovali se zvuky kytar, aparátů, bicích. Když je každá skladba malinko jiná, deska by nemusela fanoušky nudit, i když je tam víc věcí, než je v českých luzích a hájích zvykem, 16 písniček. Odvážili jsme se jak k modernější hudbě, tak k lehčí, na konci je balada. Některé věci jsme nahráli na sedmistrunné a osmistrunné kytary.

Napsal jste si něco „do pusy?“
Napsal jsem si věc Ve vlasech tvých, k ní mi psal text Jan Macků, lídr kapely Dymytry. Je to moje srdcovka, pohrál jsem si i se zpěvem. A pak skladba Big boss, kterou jsem nahrál na osmistrunné kytary. Arakain jede v zajetých kolejích již 34 let, je dobře, že nedělá kotrmelce, protože ortodoxním fanouškům by se to nelíbilo. Ale malý úprk z toho stylu nás vždycky nakopne.

Jak se za 34 let proměnil hudební kód Arakainu?
Určitě se proměnil, když odešel Aleš Brichta a přišel Petr Kolář. To byl asi zásadní zlom, kdy zvuk kapely o něco víc zagresivněl s albem Metalmorfóza, které mě moc bavilo. Pořád ale hrajeme staré osvědčené trashmetalové věci, které mám hrozně rád, obzvlášť z desky Schizofrenie. Aleš Brichta je výborný textař a kapela vždycky výborně hrála. Je to víceméně ten stejný Arakain, jen možná s modernějším nádechem.

Co říkáte na Brichtovy názory ohledně uprchlíků?
Jeho názory celkem sdílím. Ne že bych byl takový xenofob a nenávistný člověk, ale když vidím, jak jsou to nekulturní
a nevzdělaní lidé a jak se chovají k našim ženám, to je donebevolající. Život je tak krásný, že nemám nervy se s tím vztekat, ale Aleše chápu.

Jan Toužimský, zpěvák metalové skupiny Arakain, na motorce s jednou ze svých dcer.

Co je arakainí otisk Jana Toužimského?
Rozhodně podladěné kytary, které mám moc rád, a melodické zpěvy. I když je Arakain založen na trashmetalové hudbě a kytarových riffech, které rytmicky skvěle šlapou, tak jak není ve skladbě aspoň melodický refrén, posluchač si z ní moc neodnese.

Jaké publikum dnes chodí na Arakain? Rodiče i jejich děti?
Je to tak, je to vtipné a především milé, co víc si přát. Starší fanoušci s sebou táhnou patnáctileté synátory a dcerky, někdy vznikají v rodinách i války, která deska je lepší.

Jediný zakládající člen v sestavě je kytarista Jiří Urban…
Takový náš táta…

Co jste se od něj naučil?
Jirka je zakladatel, hodně to táhne a tlačí. Jirka je směr naší kapely, skládal největší počty písní na desky. Motor. A je velký noční pták, vydrží do rána.

Hodně zpíváte rockové opery. Prý vás nejvíc baví Faust?
To jsem řekl ve srandě, protože v rockopeře Faust toho zpívám nejmíň (smích). Z rockoper mám nejradši Annu Kareninu, výborná muzika a je v ní i motorkářské prostředí, které mám moc rád, nebo Oidipus Tyranus.

Jaký je váš vztah k postavě Jidáše z muzikálu Jesus Christ Superstar, kterého zpíváte?
Spoustu let nazpátek já ani neuznával nic než Jesus Christ Superstar, jiné zdejší muzikály se mě nedotýkaly.

Vojtěch Dyk jim říká písničkály.
To řekl moc dobře. Až na Excalibur Michala Pavlíčka, který je fantastický a byl první, do kterého jsem šel. Ale Jesus pro mě byl nejvíc. A zazpívat si roli Jidáše po Danovi Bártovi, to je taková kláda, to byla prima výzva. Krásné představení, v důchodu na to budu moc rád vzpomínat.

Když jste tak vytížený, jak (ne)pečujete o hlas? Hlasového pedagoga nemáte, kouříte…
Nestarám se o něj vůbec. Ale našel jsem si vlastní techniku, kdy a jak moc můžu tlačit, abych se neukřičel. Koncert je strašlivý dvouhodinový nálet na hlasivky, velká dřina. Ale přes týden při představeních, v té menší decibelové vlně, jsem si hlas víc poslechl, to bylo „fitko“ na hlasivky. A v Excaliburu jsem pochytil spousty dobrých rad od Kamila Střihavky nebo Lucky Bílé.

Přišel jste někdy o hlas?
Jednou jsem zkolaboval při křtu alba Restart, protože jsme měli dlouhé turné, do toho chřipka…

Chřipka, nebo viróza?
Viróza to nebyla, já toho moc nevypiju (smích). Při křtu to bylo, jako by mi někdo zapíchl dýku do krku, šel jsem do kolen, jaká to byla bolest. Jinak jsme kvůli mně žádný koncert nezrušili. Hodně k tomu přispívají ušní odposlechy: pokaždé se slyším stejně, ačkoli první pocit byl hrozný, je to sterilní, bez efektů. Ale už si nedovedu představit, že bych bez nich fungoval.

Jan Toužimský, zpěvák metalové skupiny Arakain.

Naťukl jste motorky. Loni jste na Harley-Davidson nalítal 20 000 kilometrů, zaujalo mě, že při tom rád posloucháte Český rozhlas, povídky a příběhy.
Jezdím na harleji, který má audiosoustavu. Nejradši poslouchám Český rozhlas, hlavně mluvené slovo, nesmí to být muzika. Při ní se mi zavřou uši a padá hlava. Jediné, při čem se udržím bdělý, je děj. Teď jsem zrovna poslouchal povídky od Vernea.

A je to při tolika kilometrech ještě relax?
Fantastický. Motorka mě nabíjí, naplňuje a mezi koncerty se díky ní dostanu do pohody. Jenom člověk a stroj, a i když jsem někdy možná fyzicky utahaný, tak psychicky jsem absolutně zrelaxovaný.

Na jakých motorkách jste začínal? Stadiony?
Přesně tak. Měli jsme stadiona, kde se řadilo zápěstím na levé ruce, to byla velká sranda. Odjezdili jsme s bráchou všechno, co mělo dvě kola. Začínali jsme Stadionem, pak dvacítky Pionýry, Mustang, všechny čézety, jawy, simpsony, emzety, až se bratr dostal k japonským strojům. A potom nastal zlom s harleji, jejich hrubost a emoce mě chytly, už bez toho nemůžu být, přes zimu jsem si občas chodil nastartovat motorku do garáže.

Svezl jste už dcery?
Na motorce jsem je popovezl, strašlivě opatrně, ale je to tak baví, že si nedovedete představit, jak se jim nechtělo, když jsem je sundaval. Mám radost, že se strojů nebojí, naopak, absolutně je milují.

Kapela Cop zpívá v písni Harley: Tak teda mám novej harley, motor mu začal klejt… Stalo se, že jste někdy nedojel?
Jednou. Já jsem pověstný tím, že mi někdy dojde benzin, protože jezdím na doraz. Nevím, proč, jestli je to adrenalinový sport, nebo absolutní blbost, asi spíš to druhý. Zachraňoval mě sám ředitel Harley-Davidson Martin Heřmanský, který mi jel pro benzin, abychom mohli popojet.

Svezl jste na motorce i Lucii Bílou, jak jste plánoval?
Svezl, byla spokojená, Lucka má tyhle silné stroje ráda. Ani trošičku se nedivím, že je na sebe opatrná, musí, je to naše osmnáctinásobná zlatá slavice. A proto mě potěšilo, že mi věří, sedla si za mě, udělali jsme si krásný výlet, dokonce z toho vznikl klip.

Jan Toužimský, zpěvák metalové skupiny Arakain.Lucie Bílá nedávno s Arakainem odzpívala sérii koncertů. Má ještě rockové srdce?
Stoprocentně. Opravdu ji to baví. Koncerty byly strašlivě nakopnuté, byl jsem moc rád, že s námi jela turné. Zážitek už je jenom to zazpívat si s Luckou, a když ještě zpívá muziku, na které vyrůstala, strašlivě jí to sedne. Třeba v Arakainu i jednou skončí, jak říká… Tím nechci říct, že jí nesedí písničky u piana, to je taky famózní zážitek. Ale s námi se nebojí zařvat a užít si koncert.

Několik let jste neměl dovolenou. Jak to jde dohromady s rodinou a třemi malými dcerami?
Člověk se právě musí otáčet, aby rodinu zaopatřil. Naštěstí moje žena není taková, že by chtěla neustále k moři, je v podstatě skromná. Stačí jí, když skočíme na motorky
a dojedeme na dva tři dny do Luhačovic do lázní, pak k příbuzným na Kvildu, a ani nepotřebuje 14 dní dovolené. Děti zatím nic takového nevyžadují: Andulce budou čtyři roky, dvojčatům jsou necelé tři. Budeme je tahat po horách, to je naše další libůstka, lyžování. Ale mezi koncerty ani nemám šanci se uvolnit na víc než tři dny. Takhle je to už 12 let a rodina se s tím smířila.

Jaký jste táta?
Doufám, že ten nejlepší (smích). Snažím se holčičky užívat, dokud jsou malé, je to tak kouzelné období, že by byla škoda si ho nepamatovat.

Ale prý jste moc nepřebaloval…
To je druhá stránka, starání se a hlídání. Miluju je nade vše, ale je to takový nářez, že po dvou hodinách mám hlavu jak pátrací balon a nejradši bych někam utekl. V tomhle neuvěřitelně obdivuju svoji ženu, že se o ně stará dnem i nocí sama a zvládá to absolutně skvěle. Je to takový zápřah, že bych s ní neměnil.

Jste tátou, se kterým se blbne.
Určitě. Jsem rozmazlovací tatínek a žena je generál.

Tři roky jste bydlel v Praze, pak jste se vrátil do jižních Čech, do Jistebnice. Co rozhodlo?
Mám po koncertech rád pohodu, protože jsem vyrůstal na městečku, tak mi to chybělo: zahrada, krb, rodinné akce, pečení prasátek, kuřat… Tak jsem se vrátil nazpátek, odkud pocházím, a není to takový problém. Trošku jezdím, ale pořád lepší než bydlet v Praze.

Jak vzpomínáte na začátky v jihočeských kapelách? Bratr Petra Šáchy, Pavel, vzkazuje, že s vámi v nové kapele počítá na post třetího trianglisty.
To mi dává velkou důvěru (smích). S lidmi z kapel Simon a InSiders se scházíme minimálně dvakrát do roka, na zahradní party ogrilujeme čuňátko nebo nějakou krůtu. S InSiders, s Petrem Šáchou, jsme se dokonce chystali, že bych s nimi nějakou věc zazpíval. Vzpomínám moc hezky, byla to doba, kdy jsem dělal topenáře, plynaře a muziku jsme dělali jen pro radost.

Největší svoboda.
Úplně. A s kapelou Simon jsme byli taková banda, že jsme spolu jeli i na dovolenou, na týden k Hejtmanu, kde jsme řádili na pánské jízdě.

Když na zahradě grilujete, zpíváte někdy taky u ohně?
Já ne, já to nemám rád. Jsem takový nekulturní strašlivec, že když opékáme, tak španělu do ruky nevezmu. Jak se mi zábava stala trošku prací, jsem radši, když na chvilku „zavřu hubu“.

A jakou píseň jste naposledy zpíval vaší ženě?
Tak to jsem velká ostuda… Když se žena přijde podívat na koncert, tak o tom nesmím vědět, protože když vím, že je tam někdo z mých blízkých, jsem spíš svázaný. Teď byla v Kolíně, aniž bych o tom věděl, tak jsem říkal: zpívám pro tebe vlastně celý večer.